Lucie Gachi je zdravotní sestra, maminka pěti dětí, která se po náhlé zdravotní příhodě ocitla na vozíku. Přesto každý měsíc posílá pravidelný dar na pomoc rodinám s vážně nemocnými dětmi. Ne proto, že by jí peníze přebývaly, ale protože – jak říká – dokud může chodit do práce, chce pomáhat tam, kde to dává smysl. V rozhovoru mluví o své cestě, o nových začátcích, ale i o tom, proč vnímá naši Nadaci jako důvěryhodné místo, kde má její dar skutečný dopad. Je to povídání o síle, odvaze, rodině a obrovské vůli hledat smysl a krásu i ve chvílích, kdy se život obrátí naruby. 

Lucie, vy sama jste v situaci, kdy by mnozí spíš sami hledali pomoc, než že by zvládli pomáhat ostatním. A přesto patříte mezi naše pravidelné dárce. Co vás k tomu vedlo? 

O vaší Nadaci jsem se dozvěděla díky bývalé kolegyni, která dřív pracovala v Parapleti. Když jsem si pak přečetla, čemu se věnujete, přišlo mi to skvělé. Pro rodiny s vážně nemocnými dětmi tady toho opravdu moc není. A váš projekt je nejen potřebný, ale i ojedinělý. Když jsem se pak o vaše plány začala zajímat a zjistila, jak velké jsou, rozhodla jsem se, že dokud můžu chodit do práce, chci takový projekt podpořit. Jasně, musím si šetřit třeba na vozík nebo na výměnu auta, ale dokud to jde, proč nepřispět na něco, co má smysl? 

Váš život se před několika lety naprosto změnil. Můžete popsat, co se tehdy stalo? 

Ten den nám měla začínat dovolená. Chystali jsme se s dětmi na výlet do vědeckého centra v Brně. Já jsem ráno přišla po noční z nemocnice a najednou mě začala strašně bolet záda. Říkala jsem si, že se mi asi jen něco zablokovalo, že to rozhýbu. Vzala jsem si léky, ale vůbec nezabíraly. Měla jsem i pocit, že se mi hůř dýchá. Po nějaké době jsem zavolala do nemocnice a domluvila se s nimi, že dorazím na neurologii do Třebíče. Cítila jsem, že to nebude jen tak. 

Tam mi udělali vyšetření a poslali mě na CT, aby vyloučili disekci aorty. A právě to se potvrdilo – měla jsem prasklou aortu po celé její vnitřní délce. V tu chvíli všechno držela už jen její vnější stěna. Po převozu do Brna mě ještě ten den operovali. Operace trvala přes sedm hodin a čtyři dny jsem pak byla v umělém spánku. 

Kdy vám lékaři řekli, že se už nepostavíte? 

Už na ARO se mě ptali, jestli cítím nohy. Měla jsem pocit, že ano, ale dnes si myslím, že to byla jen iluze – viděla jsem peřinu, a tak jsem si v hlavě vsugerovala, že ji i na nohách cítím. Když mě převezli na spinální jednotku, lékaři mi řekli, že mám pravděpodobně zasaženou míchu. A pak už to bylo jasné – při operaci museli zpětně přišívat spoustu cév, včetně těch, které zásobují míchu, a některé se nepodařilo znovu napojit. Výsledkem byla ischemie – část míchy odumřela. Jako zdravotnice jsem hned věděla, co to znamená. Že už se prostě nepostavím. 

To musel být strašně těžký moment. Jak jste to zvládala psychicky? 

Řekla bych, že jsem se s tím dokázala smířit poměrně rychle. Určitě pomohlo, že se mi následnou léčbu dařilo zvládat rychleji, než lékaři původně odhadovali. Předpokládali, že budu měsíc na kardiu, tři měsíce na spinálce a půl roku v Kladrubech. Ale nakonec jsem do Kladrub nastoupila už po měsíci na spinální jednotce a byla tam čtyři a půl měsíce. Hlavně jsem věděla, že doma mám děti, které to musí zvládat beze mě. To pro mě byla obrovská motivace. Chtěla jsem být co nejdřív zpátky a co nejvíc soběstačná. Cvičila jsem, i když mě všechno bolelo, chtěla jsem se sama dostat z postele na vozík, umýt se, obléct. Chtěla jsem si uchovat co největší samostatnost. 

Jak to zvládla vaše rodina? Zvlášť malé děti musí být v takové situaci ztracené. 

V té době byly našemu nejmladšímu synovi dva roky. Prvních čtrnáct dní mě vůbec neviděl – byla jsem na ARO a pak na JIPce. Posílali jsme si fotky a videa, snažili jsme se mu vysvětlit, že jsem v nemocnici jen na chvíli. Když mě pak přišel poprvé navštívit, chtěl mě z postele vytáhnout a odvézt domů. Ale zvykal si pak postupně – nejdřív na to, že tam nejsem, a že mě zastoupily jeho starší sestry. A pak zase na to, že jsem se vrátila, ale jiná. Dneska spolu trávíme spoustu času, už i on je velký pomocník, i když si občas posteskne, že si se mnou nemůže třeba zakopat s míčem. Všechny děti mi umí pomoct a dostat mě všude, kam potřebujeme, ale také dokáží vyřešit nečekané komplikace, jako je třeba zaseklá plošina na schodech.  

A vy jste se nakonec rozhodla vrátit do práce, i když na vozíku. 

Nejdřív jsem se zkusila vrátit do nemocnice v Třebíči, kde mi nabídli administrativní práci. Ale byla jsem z toho nešťastná. Byla jsem zpět mezi kolegy, na svém oddělení, ale nemohla dělat to, co mám ráda. Často jsem jezdila domů s pláčem. Nakonec jsem dostala nabídku do menší nemocnice v Mostištích, kde bych se mohla vrátit k lůžku k práci s pacienty. Byli úžasní, domluvili jsme se na dvou zkušebních směnách a dneska tam pracuju skoro čtyři roky. Mám svůj systém, naučila jsem se věci dělat trochu jinak – jinak si třeba organizuju infuze, při práci s pacienty využívám polohování na postelích. Na něco potřebuji pomoc, ale většinu zvládnu sama. A hlavně – můžu dělat to, co mám ráda. Kolegové i pacienti mě skvěle přijali. 

Zmínila jste, že přispíváte pravidelně. Je Nadace jediný projekt, který podporujete? 

Opakovaně posílám peníze na otevřený účet holčičce se spinální atrofií, která musí pravidelně absolvovat finančně náročné rehabilitace. A pak podporuji jednorázové sbírky – když mě osloví něco konkrétního přes Donio nebo Znesnáze21. Pravidelně posílám právě vám, protože to vnímám jako smysluplné a důležité. 

Co by podle vás měly organizace dárcům nabídnout na oplátku?  

Asi nejdůležitější je pro mě vidět dopad. Že to někomu pomohlo, že se projekt posunul. A to u vás opravdu vidím – pravidelně posíláte newslettery, příspěvky na sociálních sítích, informujete o tom, co se daří. To pak člověka potěší. Vidí, že jeho peníze nezmizely v prázdnu, ale že mají konkrétní dopad. 

Měla byste nějaký vzkaz nebo radu pro rodiče, kteří se starají o vážně nemocné dítě? Jak se může člověk přizpůsobit tak těžké situaci, kdy se život celé rodiny od základu změní? 

Každý to má jinak. Někdo to zvládne rychleji, někdo pomaleji. Ale myslím, že je důležité si přiznat, že všechno sami nezvládnou – a ani nemusí. Že je v pořádku si říct o pomoc. A taky si dovolit běžné radosti. I kdyby to mělo být jen kafe s kamarádkou nebo hodina ticha. Určitě je strašně těžké od nemocného dítěte odejít a svěřit ho do péče někomu jinému. A k tomu, komu dítě svěří, musí míst naprostou důvěru. Proto mi připadá vaše práce tak smysluplná – protože vytváříte prostor, kde je taková důvěra možná. 

Díky lidem jako Lucie G. může Nadace rodiny Vlčkových budovat místo, kde se rodiny s vážně nemocnými dětmi mohou na chvíli zastavit, načerpat nové síly a znovu se nadechnout. Přidejte se – každý dar pomáhá.

Zaznamenala: Michaela Střelcová