Kontaktoval nás v době, kdy jsme ještě neříkali, že lidé mohou Nadaci věnovat dary, abychom díky nim mohli více podporovat rozvoj dětské paliativní péče. Ani on a ani my jsme netušili, že první mail povede až k opravdu velkému daru. Jaroslav Vondřička, spolumajitel společnosti V Invest, se totiž rozhodl pojmout oslavu svých šedesátin velkoryse a charitativně. Požádal své gratulanty, aby spolu s ním přispěli Nadaci rodiny Vlčkových. Sám byl zvědavý, jak citlivé téma péče o vážně nemocné děti na jeho hosty zapůsobí. Ukázalo se, že rezonovalo skvěle. Díky tomu, že dary od hostů ještě o 20 procent navýšil, se nakonec vybralo bezmála půl milionu korun. Takový výsledek předčil jeho i naše očekávání a povzbudil nás i k tomu, abychom fundraising více rozvíjeli. Provoz Nadace financují stoprocentně manželé Vlčkovi a všechny vybrané peníze posíláme dál organizacím a odborníkům, kteří pomáhají rodinám s vážně nemocnými dětmi. S Jaroslavem Vondřičkou máme navíc společnou slabost pro obnovu památkově chráněných statků na Praze 5. Jeho firma nedávno zrekonstruovala Jinonický zámeček. Z rozhovoru s ním se mimo jiné dozvíte, že je na jedné straně úspěšným podnikatelem zoceleným i mnohaletým hraním hokeje, na druhé straně má velký smysl pro pomáhání potřebným.

Jak jste se o Nadaci rodiny Vlčkových dozvěděl?

V posledních zhruba dvou letech se u lidí v mém okolí, většinou žen, kamarádek, téma umírání sešlo několikrát. Téma smrti je hodně silné a jen málo lidí je s ním srovnáno. Většina společnosti se podle mého názoru smrti bojí, neumí ji přijmout a raději strkají hlavu do písku, než by si to téma připustili. Je to bolestivé téma, které nás zraňuje, bere nám někoho, na koho jsme byli zvyklí. Ať už jsme to přímo my, nebo naši blízcí. Mě se v životě dotklo už několikrát. Poprvé v případě, kdy mi ze života zmizela moje přítelkyně, první láska Hanička, která odešla v plné síle, jako maminka děcka. Žila vždy naplno a najednou byla pryč. To mě samozřejmě velmi zasáhlo. Později jeden z mých nejlepších kamarádů, skialpinista, zemřel pod lavinou. Znalý všech poměrů, neuvěřitelně schopný lyžař, ale dostal se do situace, kterou nemohl předvídat a skončil. Třetí případ byl můj tatínek, to jsem prožíval hodně těžce, protože jsem ho měl a mám hodně rád. Do toho jsem viděl článek s Vlčkovými v nějakém časopise, který to umocnil tím, že se jedná o děti. To je samozřejmě ještě těžší.

Můžete to rozvést?

Se smrtí starého člověka, který má život za sebou, se smíříme snáz než u děcka. K dětem upínáme většinu svého života. Já jsem do výchovy dětí vkládal veškerou energii. Zvlášť pro ženy je to poslání, do kterého vkládají neuvěřitelnou energii. A pak to dítě někdy odejde. Nedovedu si představit víc stresující situaci, než je ztráta dítěte. Pro většinu končí svět a je hrozně těžké se s tím vyrovnat. Proto si myslím, že pomáhat lidem se s tím smířit a vyrovnat a prožít poslední chvíle, které mají, nějak důstojně a celé to přijmout, je strašně důležité. Dětská paliativa je téma poměrně nepopsané, a přitom velmi důležité.

Čím vám právě dětská paliativa přijde důležitá?

Stát bohužel v mnoha ohledech nefunguje dobře. Jsou asi země, kde jsou péče a prostředky věnované do této oblasti mnohem větší, a je to dobře. U nás je celková kultura zatím málo vyvinutá, aby podchytila tyto relativně okrajové oblasti. Ale ve skutečnosti to nejsou vůbec okrajové oblasti, jsou naopak zásadní, protože ukazují úctu k životu, sounáležitost s dotčenými. To je pro společnost důležité, aby si uvědomovala, že tam se peníze musí dávat, protože je to prostě jenom obyčejně lidské. Lidskosti se naší společnosti nedostává. A přestože svět byznysu je neúprosný a tvrdý, měli bychom se k lidskosti rozhodně vracet.

Jak dlouho se věnujete své firmě?

V Invest jsem založil v roce 1991. Měl jsem štěstí, když jsem se ještě těsně před revolucí dostal do skvělé party lidí u městského investora VHMP. Hned po revoluci přišel rakouský investor a přivedli sem dceřinou společnost, kam jsem se stávajícím šéfem přešel. Tím se mi otevřel svět velkého byznysu. Viděl jsem i obrovské možnosti dělat takové věci sám za sebe. Takže jsem si po večerech vytvořil živnost. A asi po roce a půl, kdy u té velké firmy došlo ke stagnaci a následnému snižování kapacity, jsem dostal svůj první a zároveň poslední vyhazov ve svém životě. Vzal jsem si dva nejlepší kolegy a zaměstnal je. Do té doby jsem neměl s podnikáním žádné zkušenosti a najednou jsem měl zodpovědnost nejenom za rodinu, ale ještě za další lidi. Bylo tam samozřejmě spousta krizí, malých i větších. Ale člověka to zocelí, a když setrvá ve víře, že to zvládne, tak to zvládne.

Co vám v té víře pomáhalo setrvat?
Neexistuje univerzální a jediný model. Každý máme svá paradigmata, která nás definují. U mě sehrál důležitou roli sport. Dlouho jsem hrál hokej, se kterým když jsem kvůli zdravotním důvodům musel skončit, to pro mě znamenalo konec světa. Věnoval jsem hokeji 12 let svého dětství a mládí. Je to férová, ale tvrdá hra. Musíte umět schytat ránu a neuhnout. To je velká průprava do života. Musíte si umět užít výhru, nenechat se tím ale moc dlouho unést, protože hned zítra můžete prohrát. A i porážku musíte unést, tím spíš, když třeba není spravedlivá. A v tu chvíli jsou důležité mezilidské vztahy. Když za porážku zrovna můžete vy, jste samozřejmě rád, když vám to ostatní nedají sežrat.

Ve srovnání se začátky v devadesátých letech jste na tom teď finančně mnohem lépe. Jak jsou pro vás peníze důležité a jakou radost vám v životě dělaly nebo dělají?

Zmíním pana Miloše Formana, který na otázku „Co pro vás znamená bohatství?“ odpověděl krásně: „Pro mě bohatství znamená svobodu“. Pod to se můžu podepsat. Mít peníze znamená skutečně mít svobodu rozhodovat se sám za sebe, volit si své cesty. Je to ale i obrovská odpovědnost. Nemám rád lidi, kteří nemají úctu k penězům a své bohatství dávají na odiv. Myslím, že k penězům je potřeba mít obrovskou úctu, protože můžou pomáhat, ale taky ohromně škodit. Někteří lidé, kteří snadno zbohatnou, mají mizernou kvalitu života ve vztahu k okolí i k sobě samým. To je velká škoda, protože peníze jsou nástroj, aby se děly změny a lidi, kteří peníze mají, jsou tedy těmi hybateli. Tohle všechno pro mě peníze jsou. Nemám možnosti multimiliardářů, ale mám jiné. A v rámci těch možností je dobře, když člověk peníze nejen užívá, ale také zhodnocuje, rozmnožuje a vytváří možnosti je uplatňovat i v jiných oborech než v byznysu. Solidarita bohatých lidí vůči tématům, která peníze nemůžou získat jinak než právě z dotací nebo darů, ve společnosti je a věřím, že i dál bude.

Z jakého dárku jste měl v životě největší radost?

Vždycky mi dělalo radost, když mi táta, který pracoval ve sportovní hale, přinesl nějakou hokejku. Viděl jsem v tom zosobněnou postavu toho známého hráče, všichni jsme se v té době viděli v NHL. Můj životní sen byl hrát v zimě hokej a v létě pracovat jako dřevorubec v kanadských lesích. Pak jsem dostal svůj první opravdový rybářský prut. To byl vysněný dar mimo běžné poměry tehdejší doby.

Vybavujete si naopak dar, který jste někomu dal vy, a víte, že z toho opravdu měl radost?

V hokeji jsme byli parta kluků a i oni chtěli mít ty hokejky. S jedním z nich jsem vyměnil dvě hokejky za svícen, který jsem pak dal našim jako dárek. Táta z toho byl trochu zklamaný, protože ty hokejky nosil pro mě. Ale máma byla dojatá, brečela, protože ocenila, že jsem se těch hokejek dokázal vzdát. Takže jedním darem jsem na jednu stranu hrozně potěšil, ale na druhou stranu zranil. Ale darovat je pro mě víc, než být obdarován. Když zjistíte, co to pro toho člověk třeba znamená, tak vám běží mráz po zádech. Je nádherné vidět rozzářené oči dětí u vánočního stromku. Nemusí tam být bůhví co, ale když to trefíte, tak ty jiskry z očí lítají.

Jaký to byl pocit, když se lidé z vašeho okolí rozhodli vás podpořit a začali na vaši narozeninovou akci reagovat? Díky vám se zapojilo hodně lidí.

To je hezká věc. Věřím, že mezi lidmi existují primárně pozitivní vazby. Jednalo se o skupinu bohatých lidí, ale byl jsem opatrný a věděl jsem, že jim nemusíme sednout do noty. Přistupoval jsem k tomu rezervovaně a pak mě jejich reakce nadchla. To nadšení myslím sdíleli i všichni ostatní. A to je nakonec možná důležitější než ty peníze. Ukázal jsem jim třeba nějakou cestu. A moc mě potěšilo, když mi přišla pozvánka od jedné mé dárkyně s ohromným vlivem a rozsahem kontaktů, která použila úplně stejný model na své narozeniny.

Nedávno jste rekonstruoval Jinonický zámeček. Jakou tam vidíte podobnost s usedlostí Cibulka?

Jedná se také o historickou nemovitost. Zámeček je zapsaný jako památkově chráněná budova, to znamená nejvyšší stupeň památkářské ochrany. O to složitější je vtisknout takové nemovitosti jinou funkci, než měla původně. Byl to statek, zemědělská usedlost s určitou ubytovací kapacitou, ale vlastně to žádný zámeček nebyl. Byly tam sýpky pro celé okolí, tedy pro Stodůlky, Butovice, Jinonice, Řeporyje. My jsme tam měli nějakou dobu kanceláře a snažili jsme se dlouho najít funkci, která pro takovou nemovitost bude správná. Můj sen byl, aby sloužila co nejširší společnosti. Takže původní záměr byl wellness hotel. Rekonstrukce památky je ale velmi nákladná, navíc limitovaná památkovou ochranou, takže provoz hotelu by byl téměř nerentabilní.

Čemu tedy nakonec slouží?

Po čase jsme tedy přistoupili k tomu, co umíme – k variantě bydlení. Tím, že stavíme byty, někomu třeba splníme celoživotní sen. Snažíme se proto, aby prostředí, které lidem vytváříme, bylo kvalitní, aby jim tam bylo dobře. Aby dům jako celek neškodil okolí, ale naopak ho nějakým způsobem zhodnocoval. Jenže kvalitní bydlení potřebuje světlo. Do Jinonického zámečku je velký problém světlo dostat, a navíc je to zase velké téma pro památkáře. Museli jsme přistoupit na hodně změn. Byla to tedy velká diskuse, ale na druhou stranu tvůrčí práce.

Co je při podobné rekonstrukci zásadní?

Každý dům musí vznikat zevnitř, z provozu, z toho, jak jsou tam optimálně nastavené vazby, aby to beze zbytku splňovalo, co investor potřebuje. Pokud to investor dokáže formulovat, pak je to pro architekty veliká úleva. Investor si to pak také dokáže v průběhu hlídat, jestli se to podle jeho představ skutečně daří. Každá drobnost musí být dotažená, vymyšlená tak, že ten definovaný budoucí cíl splňuje. Pak může nemovitost perfektně fungovat. A všichni se tam cítí dobře, i když třeba neumí říct proč. Vnímám paralely mezi Jinonickým zámečkem a Cibulkou, i když tam stavíte dětský hospic, který v Česku zatím není. To, co na Cibulce vznikne, je úžasný počin. Hodně se mi to líbí, velmi rád vás budu dál podporovat. 

Rozhovor vedli: Mirek Čepický a Jana Havlenová

Všechny peníze, které Nadace rodiny Vlčkových získá od dárců, míří na zlepšení dětské paliativní péče. Převážná většina aktiv, která do Nadace vložili manželé Vlčkovi, slouží jako jistina. Tu zkušení finanční experti investují. Teprve až z pravidelných výnosů, které tyto investice přinášejí, se hradí provoz Nadace a nadační programy. Díky tomuto perpetuálnímu financování je zajištěna dlouhověkost, nezávislost a stabilita Nadace.