Doktor Adam Rapoport ve své přednášce o tom, jak mluvit s dětmi o těžkých tématech, reflektuje přirozenou touhu dospělých děti chránit. Zároveň nabízí svůj pohled a vyzkoušené postupy, které mohou poskytnout podporu všem, kdo pracují s dětmi, a také rodičům. Udává konkrétní příklady ze své bohaté praxe ředitele torontského týmu Paediatric Advanced Care Team při nemocnici SickKids a také dětského hospicu Emily’s House.
Přednáška vznikla v rámci série Expert Talks Nadace rodiny Vlčkových a je vhodná pro všechny stávající a budoucí profesionály, kteří pracují s vážně nemocnými dětmi, s jejich zdravými sourozenci, s nemocnými dospělými tam, kde jsou v domácnosti také děti. Je vhodná i pro rodiče, kteří mají vážně nemocné dítě.
Adam je skvělým průvodcem. V přednášce přiznává, že přes svou velkou pracovní zkušenost je vždy nervózní z konverzace s dětmi o smrti, umírání a nemocech. Uvádí, že se každé páté do 18 let věku setká se smrtí blízké osoby a my bychom měli jako dospělí učinit vše pro to, abychom jim tuto situaci ulehčili. Tvrdí, že faktem je, že jakákoliv intervence, která zahrnuje cílevědomou, otevřenou a upřímnou konverzaci s dítětem, povede k lepšímu výsledku.
Říká: „Nezáleží na tom, zda s dítětem mluvíte před smrtí jeho blízkého nebo po smrti jeho blízkého. Nezáleží na tom, jestli je to rozhovor jeden na jednoho nebo ve skupině. Nezáleží na tom, jestli je to ve škole nebo v nemocnici, na klinice nebo na táboře, jako je Camp Erin. Jde o to, že pokud si dospělý najde čas, aby si s dítětem promluvil, řešil jeho obavy a starosti a podpořil ho v tomto těžkém období, bude se mu dařit lépe.“
Adam zároveň vedle různých mýtů a obav týkajících se komunikace s dítětem upozorňuje na to, že dítě prožívá truchlení v jiném rytmu než dospělý. K navození situace a vysvětlení tohoto rozdílu používá citát Julie Stokes ze společnosti Winston’swish: „Pro dospělé je smutek jako brodění skrze obrovskou řeku, zatímco pro děti je to jako skákání do louže, ale když jsou v té louži, vůbec se to neliší od toho být v té řece.“
Vedle toho samozřejmě zdůrazňuje, že cílem konverzace s dítětem je jít tak daleko a tak hluboko jak pouze dítě chce a potřebuje. Smyslem je zahájit rozhovor a dát dítěti příležitost se zeptat, na co chce a vysvětlit mu vše potřebné.
Jaké termíny používat v konverzaci o smrti a nemoci? Je v pořádku říci „nevím“? Jak takovou konverzaci zahájit, jaká má pravidla a především – co je jejím smyslem? Poslechněte si více včetně doporučení na literaturu a ověřené postupy. Děkujeme!
***
Jednou z aktivit Nadace rodiny Vlčkových je podpořit spolupráci zahraničních expertů s těmi českými a vytvářet příležitost pro otevřené sdílení zkušeností a know how v oblasti dětské paliativní péče. Proto vzniká nadační série Expert Talks, která posluchačům pomocí video přednášek přiblíží vybraná témata.
Autor: Barbora Vágnerová
