Když měl film Jednotka intenzivního života na konci srpna premiéru na filmovém festivalu v Karlových Varech a později v pražské Lucerně, zůstali lidé tiše sedět i během závěrečných titulků a následně ticho vystřídal vřelý potlesk vestoje. Tento dokument je totiž silný a zážitek z něj trumfne spoustu trháků s hvězdným hereckým obsazením. Je totiž o něčem, co se týká úplně každého, ale stále se nám o tom příliš nedaří mluvit. Úplný závěr života a umírání je pro každého z nás vzácným a významným časem, ale bohužel je v naší společnosti pořád tabu a nejčastěji se odsouvá za zavřené dveře nemocnic.
Zato pro lékaře Kateřinu Rusinovou a Ondřeje Kopeckého a celý multidisciplinární tým Kliniky paliativní medicíny 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze je to každodenní realita. Skvěle ji po dobu tří let zachycovala mladá režisérka Adéla Komrzý. Na konkrétních příbězích se jí podařilo ukázat, že pro mnoho lidí v pokročilém stadiu vážné nemoci je tím nejcennějším být aspoň krátký čas s dětmi, stihnout svatbu s milovaným člověkem nebo na konci života už jen mít možnost odejít a neprodlužovat trápení pomocí mnoha vymožeností moderní medicíny.
„Adéla za námi přišla v době, kdy jsme se oba s Ondřejem v paliativní medicíně vzdělávali. Nejdříve v zahraničí, pak i u nás. Řekli jsme si, že toto téma by mělo dostat prostor,“ popisovala počátky rozhodnutí natočit film Kateřina Rusinová na besedě s diváky v zázemí České televize na karlovarském festivalu. Ondřej Kopecký na ni navázal: „Paliativní medicína se nedá vysvětlit jednou větou, proto jsme chtěli udělat obrazové a emoční poselství. Jako lékaři se můžeme skrze dovednost povídat si o složitých tématech dostat k reálné pomoci člověku, který je v průšvihu. Pomoc může mít nejrůznější podoby, od tablet, výživy, zajištění návazné péče, podpory příbuzných i péče o budoucí pozůstalé. Pro mě bylo natočení filmu na začátku i otázka důvěry k Adéle. Mám radost z toho, jak se jí film podařil.“
Kromě důvěry byla pro vznik dokumentu nutná i velká dávka trpělivosti. Opakovaně se stalo, že štáb přišel do nemocnice a lékaři se šli zeptat pacientů, zda souhlasí s natáčením. Pak se věnovali něčemu, co bylo pro pacienta zrovna hodně důležité. Z pokoje vyšli za hodinu s tím, že ten den se nenatočí nic, protože se na to pacient necítí. Všichni, kdo se do dokumentu zapojili, byli velmi odvážní, protože je zachytil křehké a zranitelné. Avšak díky rozhovorům, které s nimi lékaři otevřeně a pravdivě vedli, dostali šanci uskutečnit to, co je pro ně právě v křehkosti jejich životů důležité. Někteří už nežijí. Jiní ano. V dokumentu je ale kromě jiného vidět, že si v nejtěžších momentech udrželi i humor. Přesto, o jak smutném tématu pojednává, některé diskuse ve filmu publikum v sále rozesmějí.
Nadšeni byli i lékaři
Pokud má člověk závažné chronické onemocnění a nezemře náhlou smrtí, což je menšina případů, může mu paliativní péče průběh nemoci a kvalitu života výrazně změnit. To ocenili i mnozí profesionálové z oboru, kteří byli v Karlových Varech na promítání dokumentu v kině s příhodným názvem Čas. „Jsem lékař a vím, jak dokáže být medicína nemilosrdná. Mamince mé zdravotní sestřičky, která trpěla v poslední fázi rakoviny, navrhl ošetřující lékař na prodloužení života kardiostimulátor, což mi přišlo šílené. Sestřička, její dcera, to odmítla. Rodina ji odsoudila. Moc děkuju celému týmu kolem filmu za to, co děláte. Pro mě je to obrovská věc, že se nebojím, že budu trápený, až budu umírat,“ reagoval při diskusi po projekci muž kolem padesátky.
Nadšená byla i mladá uvaděčka v sále, která měla festival jako brigádu, jinak už čerstvě pracuje jako lékařka. „Když jsem svým bývalým spolužákům z lékařské fakulty říkala, že tu budeme mít doktorku Rusinovou, která nás učila, chtěli, abych vás moc pozdravovala a záviděli mi, že u promítání a diskuse budu. Je skvělé, co děláte a že to učíte další lékaře,“ vítala film a přístup k péči o pacienty na sklonku života mladá lékařka.
Kromě práce samotné se oba doktoři intenzivně věnují i pomáhání dalším lékařům, kteří se o paliativní péči zajímají. Aktuálně se tomuto oboru věnuje asi třicet týmů v různých nemocnicích po celé republice, čtyři z nich už na velmi pokročilé úrovni. Důležitá pro fungování týmu je úzká spolupráce lékařů s dalšími odborníky v rámci týmu, což jsou psychologové, specializované zdravotní sestry, sociální pracovnice nebo kaplani. Dobré pro nás všechny je, že o paliativní medicínu má zájem i mnoho mladých lékařů.
Úvodní fotka: moment z besedy na karlovarském festivalu v zázemí České televize zachycuje zleva Adélu Komrzý, Kateřinu Rusinovou a Ondřeje Kopeckého
Text: Mirek Čepický
