Rodiče dětí, kterým lékaři zjistí nádor na mozku nebo jinou diagnózu s krátkou očekávanou délkou života, jsou postaveni před extrémně těžké rozhodnutí. Mají své dítě přihlásit do klinických studií s malou šancí na pozitivní zvrat? Anebo věnovat veškerý zbývající čas tomu, aby prožili co nejvíc hezkých společných chvilek?  

Nechceme tímto článkem ani náznakem hodnotit, jaká volba je lepší, protože to ani nejde a nám to nepřísluší, jen chceme upozornit na to, že jí mnohé rodiny čelí. 

Americký deník KQED přináší příběhy dvou matek z Kalifornie, z nichž každá se přiklonila k jiné variantě.  

Synovi Kate Hallwardové bylo 11 let, když přišla zdrcující diagnóza. Nádor v mozkovém kmeni, který vylučuje chirurgický zákrok. Samovi rodiče se po počátečním váhání přiklonili k experimentální léčbě, ačkoli naděje na jakoukoli odezvu nebyla zjištěna u více než 12 % malých pacientů. Sam k nim bohužel nepatřil.  

Kate si po synově smrti pochopitelně kladla otázku, zda by bez léčby, která Sama na pár týdnů ochromila, nevyužili společný čas radostněji. Věří ale, že se rozhodla nejlépe, jak v danou chvíli uměla. „Všechny možnosti byly hrozné. Připadalo mi nemožné to nezkusit,” říká. 

Stejnou diagnózu pro svého dvouletého syna, shodou okolností také Sama, si vyslechla i Erin Bensonová. Od počátku cítila, že Sam nemá naději na vyléčení. „Jako bych v hloubi duše věděla, že se dlouho nedožije,“ řekla. Rodina se poté upnula na zážitky, které chtějí synovi dopřát. New York, Disney World, hotel Ritz… Zpětně Erin přiznává, že i ona má o svém rozhodnutí velké pochybnosti. „Bavili jsme se a zároveň o všechno přišli,“ napsala později v knize, v níž se vypořádává se Samovou smrtí. Naštěstí Sam byl na světě daleko déle, než předvídaly prognózy, a tak měla rodina šanci užít si i dlouhé měsíce obyčejného rodinného života. Právě na ně vzpomínají nejraději. 

Více o dilematu, v němž neexistuje správné nebo špatné rozhodnutí, čtěte v původním článku deníku KQED. 

Foto: Tâm Vũ/KQED

Zaznamenala: Gabriela Bártová