Na několika místech v Česku stojí krásné a architektonickými tituly oceněné stavby, které pomáhal vytvořit. Za všechny jmenujme Café Fara, kostel v Sazovicích nebo Vilu Vnitřní krajina. Architekt František Brychta měl plno své hezké práce. Přesto se při diskuzi s Katarínou a Ondřejem Vlčkovými během pár vteřin rozhodl, že se na šest let jako vedoucí projektu ponoří do kompletní přeměny usedlosti Cibulka. Poprvé přitom existenci usedlosti zaznamenal jen okrajově před několika lety. Tehdy zaregistroval, že jde o starý areál se squatery, ve kterém probíhal policejní zásah. Vloni tam s Ondřejem Vlčkem tajně vstoupil v den, kdy začala jednání o možné koupi usedlosti pro Nadaci rodiny Vlčkových. Od té doby myslí na Cibulku hodně intenzivně a je klíčovým členem týmu Nadace. Tam mu všichni říkáme Išek a víme, že má práce nad hlavu. Od prvního dne řídil vyklízení usedlosti, stavbu masivních podpůrných konstrukcí a provizorní střechy, aby se stav Cibulky nezhoršoval. Kromě toho s architektkou Ivanou Dvořákovou navrhl a bude řídit rekonstrukci domku zahradníka. Společně také vedou architektonický workshop, z nějž před jarem letošního roku vzejde i návrh budoucí podoby celé usedlosti.
Kdy jsi o Cibulce poprvé mluvil s Vlčkovými?
Vzpomínám si, že mi Ondra poslal mail, který měl předmět „popovídání“. Psal, jestli bych neměl čas a chuť se zastavit v Praze, ale nenapsal, čeho se povídání bude týkat. Nabídl jsem termíny schůzky a on mi obratem poslal draft s plány na založení Nadace a stavbu dětského hospice. Psal, že by byl rád, kdybych jim s tím pomohl.
V té době už jste mluvili konkrétně o usedlosti?
Zmínka o Cibulce byla už v prvotní komunikaci jako jedna z variant, jako „zamilovaná“ ideální cesta, první volba. Proto jsme se sešli přímo tam, chtěl jsem se tam podívat, i když Ondra říkal, že tak daleko jednání ještě nejsou. V místě, kde je v zahradě půlkruhový balkonek, jsme přelézali zeď, abychom se podívali dovnitř. Šli jsme do toho i přes to, že měl Ondra v té době zlomenou ruku v sádře. Procházeli jsme přes severní terasu, zadem podél stodoly a konírny a zkoušeli mávat do kamery, jestli přijede zásahovka.
Jaký jste z toho měli při první prohlídce pocit?
Ondra byl nadšený, já příjemně překvapený. Bál jsem se, že budovy budou v horším stavu. Krovy byly sice špatné, ale obvodové zdivo se zdálo dobré. Tím, že jsme neviděli dovnitř, to vypadalo, že ze statického hlediska zásah nebude nijak dramatický.
Myslíš, že jste to viděli realisticky?
Oba jsme to viděli mírně růžovou optikou. A především od začátku s láskou.
Pak proběhlo jednání s panem Vaníčkem, kterému usedlost tehdy patřila…
Myslím, že jednání proběhlo ještě týž den. Nejprve jsme se potkali s Ondrou na Cibulce, pak jsme šli k Vlčkům domů, tam jsme probrali jejich představy, jak celý projekt uchopit. Později ten den se Ondřej sešel s panem Vaníčkem.
Jsi úspěšný architekt, máš za sebou spoustu hezkých realizací, jak ses rozhodoval, že roli vedoucího projektu Cibulka vezmeš? Bylo to těžké zvažování, jestli na šest let všeho necháš a budeš se věnovat přeměně usedlosti?
Rozhodování trvalo asi pět vteřin. ☺ Předchozí spolupráce s Vlčkovými byla výborná, lidsky příjemná, s dobrým výsledkem, proto jsem se těšil na pokračování. Navíc zadání bylo tak krásné, že nešlo odmítnout. I když to znamená, že teď přechodnou dobu pracuji na zhruba jeden a tři čtvrtě úvazku s ohledem na ostatní, už rozběhnuté projekty. Velký dík patří mé ženě Alici, která mě podporuje.
Jak hodnotíš Cibulku teď, s odstupem několika měsíců? Trefil ses v tom prvním odhadu?
Samozřejmě netrefil. Ze začátku to byla hodně strmá sinusoida od úplného nadšení po úplné zoufalství. Pamatuji se, když jsme šli do severního křídla, kde byly popadané stropy, popraskané příčky, hromady špíny po bezdomovcích, do toho všeho navíc zatékalo. V tu dobu jsem naštěstí neznal plánovaný termín otevření v říjnu 2026.
Když už termín víš, věříš, že se to zvládne?
Věřím, děláme pro to maximum. Loňský harmonogram se celkem podařilo splnit, a to i přes to, že moje prvotní odhady byly hodně optimistické. Čekalo nás tam toho moc, některé věci si ani zkušený člověk na první dobrou neuvědomí. Práce je tam spousta a mnohem větší část je ještě před námi. Mám radost, že se to vyvíjí a že to začíná být znát.
Čím ses zabýval, než ses pustil do Cibulky?
Pracoval jsem v brněnském ateliéru Štěpán. Nastoupil jsem tam už v rámci školní praxe a spolupracovali jsme na několika zajímavých projektech. Poslední z nich je Vila vnitřní krajina v Novém Jičíně, která získala ocenění Stavba roku 2020. Marek Štěpán se hodně specializuje na sakrální architekturu a je jeden z mála, komu se daří stavět nové kostely. V této oblasti jsem se podílel také třeba na stavbě podia pro návštěvu papeže Benedikta XVI. v Brně, pak přišel na řadu kostel v Sazovicích.
Jak moc blízká ti je sakrální architektura?
Ačkoli jsem věřící, neumím být členem církve. Sakrální architektura mě sice bavila, ale neměl jsem k ní zvlášť spirituální vztah, byla pro mě podstatná spíš architektura než duchovno. Zároveň jsem měl na starost například projekt Freedomků, což jsou takové mobilní dřevostavby, které se prvně vyráběly v Brně, a pak se výroba osudovým kotrmelcem přesunula do Tachova. Po narození syna jsme se vrátili s rodinou na Vysočinu a začal jsem se postupně pracovně osamostatňovat. V rámci práce jsem stále dojížděl do Tachova, kde jsem se seznámil s Ondřejem Vlčkem. Začali jsme spolupracovat, zakázky pro Ondru s Katarínou byly jedny z mých prvních samostatných.
Co tě přitahuje na práci na Cibulce?
Obecně mě mnohem víc baví rekonstrukce než nové stavby na zelené louce. Historie budovy je vždy podnětná a zajímavá. Těším se, jak se vše vyloupne, vykvete a najednou promění v moc pěknou stavbu. Na Cibulce se mi líbí záměr, který realizuje skvěle sestavený tým lidí. Je to krásná příležitost a výzva být u toho, tvořit a sledovat, jak se vše rodí.
Je to pro tebe standardní proces nebo je i na tvoje měřítka náročný?
Přeměna Cibulky je největší projekt, na kterém jsem kdy pracoval, zákonitě s sebou přináší pro mě nové věci. Vnímám účel stavby a snažím se, abych ten záměr nepečlivým nebo nehospodárným přístupem nijak neomezil. Nechci, aby to znělo tak, že jsem svou předchozí práci dělal jinak, ale u Cibulky mám pocit, že vše musí být na 200 %. Všichni v týmu cítíme tu zodpovědnost, člověk chce naplnit důvěru, kterou od Vlčkových máme.
Jak na tebe působilo, když ti Ondřej hned na začátku řekl, že tě to přesahuje? O tom, že navrhnout novou Cibulku by chtělo mnoho architektů, svědčí obrovský zájem architektonických studií.
Na začátku bylo, možná ani ne zklamání, ale takový ten hlodající červík, jestli bych to přece jen nemohl zkusit. Ale převážil zájem a snaha udělat to co možná nejlíp, což zákonitě znamenalo nesvazovat projekt mými schopnostmi a okruhem spolupracovníků. Uspořádat architektonický workshop byla jistota, že vybereme tu nejlepší možnost. A jak jsem mluvil o té sinusoidě, tak přišel i protipól, moment, kdy se mi ulevilo, že to nemusím dělat sám, protože je tam tak strašně moc práce, která architektonickým workshopem teprve začíná.
Máš kompletně na starost přeměnu domku zahradníka. Jak vznikla myšlenka, že tato část usedlosti se začne rekonstruovat dřív a že to bude tvůj projekt?
Rozsahem a hlavně termínem je celá Cibulka projekt, který je nad moje aktuální možnosti. Zároveň by mě ale mrzelo, kdybych se na Cibulce autorsky vůbec nepodílel. Rád bych, abych mohl aspoň kousek Cibulky nějak pojednat, aby byl architektonicky „můj“. Tak jsme se s Ondrou domluvili na domku zahradníka. To, že mohu, ve spolupráci s architektkou Ivanou Dvořákovou připravovat jeho rekonstrukci, je perfektní náplast. Být u toho a mít „prst na tepu dějin“ je prostě skvělý.
Čtěte také: První zrekonstruovaný dům na Cibulce bude sloužit veřejnosti už v roce 2023
Jak dlouho spolupracujete s Ivanou a jak probíhá vaše práce na domku zahradníka?
Išek: Prvním velkým úkolem v rámci Cibulky bylo načíst dostupnou literaturu, sestavit stavební program a zadání workshopu pro architekty. Bylo to hodně práce. Proto jsem oslovil Ivanu, se kterou jsem předtím spolupracoval na několika zajímavých projektech.
Ivana: To oslovení spočívalo v tom, že mi Išek poslal článek s tím, že Vlčkovi koupili Cibulku. Já jsem samozřejmě toto téma zaregistrovala v novinách, už když článek vyšel. Išek mi k tomu poslal zprávu: Co děláš příštích šest let? ☺ V té době jsem ještě žila na Filipínách, kde jsem nebyla příliš pracovně vytížená. Tam byl covidový lockdown opravdu lockdown. Věděli jsme už s manželem, že se chceme stěhovat zpět do Evropy, a já že si tím pádem budu hledat novou práci. Když přišel Išek s touhle nabídkou, nebylo vůbec proč váhat. Bylo to prostě parádní.
Jak máte rozdělenou práci?
Ivana: Na začátku, než jsme vypsali architektonický workshop, to bylo hodně časově náročné. Začala jsem studovat už na Filipínách, pod palmou jsem četla o hospicové a dětské hospicové architektuře a začala si vyhledávat a skládat příklady a tvořit hrubou představu, jakým směrem by měl projekt jít. Také se začal skládat tým.
Išek: Původně jsme byli s Ivanou domluveni, že mi pomůže sestavit stavební program. Už z předchozích projektů jsme měli vyzkoušené, že se dobře doplňujeme, že tvoříme dobrý pracovní tandem. Věděl jsem, že Ivana bude mít čas se tomu věnovat a že to udělá dobře.
Jak s doplňujete na přípravě přeměny domku zahradníka?
Ivana: Išek má nápady, přichází s dobrými myšlenkami a já mu je rozebírám, diskutujeme o nich, případně upravujeme.
Máte na to od začátku stejný pohled, nezasekli jste se nad něčím?
Išek: Tvůrčí práce je příjemná v tom, že se stále vyvíjí. Dialog je přínosný, člověk hned dostává zpětnou vazbu, relativně rychle se daří odhalovat slepé uličky. Při rekonstrukci těch cest není nekonečně mnoho.
Ivana: Išek chce v projektu zanechat svůj rukopis, ale zároveň k celé rekonstrukci přistupujeme velmi pokorně a umírněně, nechceme, aby domek zahradníka výrazně vybočoval z konceptu celého areálu. Máme velký respekt a chceme zachovat jeho původní rysy.
Proč je načasování rekonstrukce domku zahradníka odlišné od zbytku areálu?
Išek: Nezastírám vlastní autorské ambice, které už jsem zmiňoval a byly silnou motivací. Zároveň jsem si ale říkal, že by bylo fajn, kdybychom měli možnost secvičit tým, nastavit procesy, vyzkoušet si stavbu dopředu, než se pustíme do toho obrovského celku. Na to je domek zahradníka ideální. Dalším důvodem je, že ačkoli se toho v zákulisí hodně děje, přímo na Cibulce to není příliš vidět. Je dobré, aby bylo navenek znát, že objekt má někdo, kdo se o něj stará a myslí to s ním dobře. I když se tam každý den stane jen jedna malá drobná věc, bude vidět, že se to celé sune dopředu. Domek zahradníka je počin, který vyplní mezičas, kdy se chystá a schvaluje velká stavba celého areálu. Navíc ho brzy začnou využívat i lidé z okolí, kteří tam už příští rok budou moci chodit posedět do kavárny.
Na fotkách níže je Išek Brychta na Cibulce a také s kolegyní Ivanou Dvořákovou.
Rozhovor zaznamenal Mirek Čepický.