Na červnovém otevření Cibulky pro veřejnost se sešlo více než tři sta lidí. Mezi nimi i manželé Zlata a Eduard Brabcovi, kteří doufali, že zde po letech potkají svého kamaráda a spolužáka Jiřího Pluhaře, který kdysi žil v jednom z bytů usedlosti Cibulka.

S manželi Brabcovými, kteří jsou spolu téměř 50 let, jsme se dali do řeči a slíbili jim využít sociální média spojená s Cibulkou v pátrání po jejich ztraceném spolužákovi.

„Nevíme přesně, ve kterém bytě Pluhařovi bydleli, ani jeden jsme u nich nikdy nebyli. Víme jen, že byl odsud, protože to byla svým způsobem exotika,“ říkají Brabcovi a pan Eduard dodává: „Rád jsem sem na Cibulku chodil, bývalo to tu malebné, po letech jsem se opravdu divil, v jak strašném je to tu stavu. Třeba na věžní báni bývaly hodiny a věžička a teď je propadlá.“

„Viděli jsme se s ním pak ještě jednou, někdy v 70. letech, nabízel nám k prodeji nádherné staré auto ze 40. let, které mělo ještě takové to stupátko. Já jsem ho moc chtěla, protože miluju staré věci, ale mělo neuvěřitelně vysokou spotřebu… Nakonec jsme ho nekoupili,“ vzpomíná paní Zlata a pak přidává ještě vzpomínku z dětství spojenou s Cibulkou: „Jako holka jsem tu byla pečená, vařená. V osmé třídě jsem založila Raketovou posádku č. 320, od časopisu ABC, a dali jsme si za úkol vymalovat ten altánek vzadu. Nebyl tam plot, altánek byl volně přístupný, nikoho jsme se neptali a vymalovali jsme ho. A mám pocit, že to nejspíš byla poslední výmalba.“

Pokud se tento text k panu Pluhařovi dostane, může své dřívější spolužáky kontaktovat na adrese zlata.brabcova@gmail.com.