Není součástí oficiálních osnov, tedy vlastně Rámcového vzdělávacího programu. Zatím. Přitom má smrt reálnější a hlubší dopad na životy lidí než například číslo π, diskriminant, druhy vedlejších vět, Spytihněv II nebo hlavní město Etiopie, jakkoli jsou to všechno také hodnotné informace.

Osnovu tohoto imaginárního předmětu jsme sestavili z reálné zkušenosti studentů ve věku 15–18 let z Gymnázia Českolipská během týdenního projektu O čem se nemluví, ale mělo by: smrt a umírání.

V jeho rámci studenti zavítali i k nám na Cibulku. Mluvili jsme s nimi o dlouhodobé a náročné péči o vážně nemocné děti. Také o tom, že děti mohou umírat. Cibulka pro ně byla poslední zastávka.

Předtím absolvovali (a to by klidně mohla být osnova):
Prohlídku Malostranského hřbitova a vnímání tohoto místa jako učebnice umění a historie.
Diskuzi na téma Smrt jako nejvyšší apel k životu.
S psychoterapeutkou si povídali o zdravém truchlení.
S pohřebními průvodci o pohřebních rituálech.
S právničkou o významu a přínosech závěti.
Se specialistkou na sociální sítě mluvili o tom, jak se postarat o obsah na sociálních sítích člověka, který zemřel.
A s námi na Cibulce pak měli diskuzi o kvalitě života rodin s vážně nemocnými dětmi a prohlídku budoucího centra, kde o tyto rodiny budeme pečovat.

Všichni studenti byli skvělí. Projekt si ve škole vybrali v konkurenci 30 dalších, kde mohli jet například na výlet do Paříže, učit se tancovat, sportovat nebo hrát deskové hry. Dali přednost tomuto těžkému tématu. A diskuze s nimi byla skvělá.

Jedna ze studentek se chce stát psycholožkou, další student lékařem. Všichni byli skvělí, moc jim fandíme. A děkujeme oběma skvělým učitelkám, které pro děti takový projekt připravily a celý ho s nimi absolvovaly.