Potkali jsme se nedávno na Malostranském hřbitově u náhrobku biskupa Leopolda Leonharda Raymunda Thun-Hohensteina, narozeného 17. dubna 1748 v Děčíně. Paní Alena Lehnerová k Thunovu pomníku chodí pravidelně, pečuje o něj a dohlíží, aby nikdo nepřelezl přes plůtek, který ho obklopuje, a aby hlavně nenahlédl do knihy, kterou biskup drží. To totiž může být životu nebezpečné, jak praví legenda. Právě monumentální náhrobek před více než 20 lety přitáhl Aleninu pozornost, a ona se od té doby o život bývalého pasovského biskupa podrobně zajímá. Dělá to s nadšením, zadarmo a ve volném čase. Jinak pracuje jako zdravotní sestřička v nemocnici. Moc rádi jsme si s ní o Leopoldovi Thun-Hohensteinovi popovídali, protože biskup Thun byl pro historii usedlosti Cibulka, kterou Nadace rodiny Vlčkových od dubna 2021 vlastní, nejdůležitějším ze všech předchozích majitelů. V letech 1817 až 1826 ji nádherně zvelebil včetně okolního parku. Právě na jeho odkaz a tehdejší rozsáhlou obnovu celého areálu chceme navázat rekonstrukcí, která bude dokončena do 22. října 2026, tedy přesně dvě stě let ode dne, kdy pan biskup na Cibulce zemřel. Podle paní Aleny by ho tento vývoj velmi pravděpodobně potěšil. „Kdyby věděl, že v budoucnu budou žít Vlčkovi a budou mít s usedlostí plány, jaké mají, jistě by jim ji odkázal“,“ komentuje s nadsázkou v rozhovoru Alena Lehnerová.
Jaký byl pan biskup?
Začnu od konce. Když biskup Thun na Cibulce zemřel, požádali místní obyvatelé arcibiskupskou konzistoř o povolení, zda sami mohou odnést jeho rakev ke hrobu na Malostranský hřbitov. Na tomto hřbitově chtěl být Thun dle svého výslovného přání v závěti pohřbený. Nestandardní prosba v rámci posledního rozloučení zřejmě nikoho nenechá na pochybách, že košířští měli majitele Cibulky rádi, a on je také. Když žil na své usedlosti, se zájmem sledoval dění v blízkém okolí. Oblíbil si například takzvanou Májovou slavnost, která by se dala popsat jako pražské jarní „dušičky“ neboli oslavy vzkříšení na Malostranském hřbitově.
Co se ví o jeho rodině a blízkých lidech?
Pocházel z děčínské větve hraběcího rodu Thun-Hohensteinů. Jeho otec hrabě Jan Josef byl podporovatelem, přítelem a hostitelem Wolfganga Amadea Mozarta. Tento slavný skladatel mu věnoval svou Lineckou symfonii. Biskup Thun, čtvrtý syn v pořadí, byl sám milovníkem hudby. Na Cibulce sídlil s nevelkým dvorem. O stravování se tam staral a funkci majordoma vykonával Václav Vojtěch Ryba, mladší bratr slavného hudebního skladatele Jakuba Jana Ryby. Když Thun krátce vlastnil zámek ve Lnářích, složil hudebník Ryba na jeho počest oslavnou kantátu „Díkůčinění u příchodu biskupa pasovského do Lnář“, která se bohužel nezachovala. Na Cibulce měl biskup i psy. Na dvoře dodnes stojí dvě kuriózní zděné psí boudy, které nechal postavit ve formě malých romantických hrádků. Víme, že biskup měl anglickou dogu.
Jak dlouho se životem a odkazem pana biskupa zabýváte?
Více než dvacet let. Když jsem pracovala ve fakultní nemocnici Motol, jezdila jsem do práce Plzeňskou třídou. Malostranský hřbitov byl v tu dobu pro veřejnost uzavřený, dávné pohřebiště společně s náhrobky pokrýval koberec z břečťanu a hřbitov byl ohrazený kovovým plotem. Nepřehlédnutelná klečící majestátní postava na náhrobku s ušlechtilými rysy v obličeji a s rukama spojenýma v modlitbě budila moji zvědavost od doby, kdy jsem ji prvně uviděla. Vzhledem k tomu, že mě historie bavila už od dětství a historie Prahy obzvláště, jsem se začala zajímat, která osobnost je v tom krásném náhrobku pohřbena. Až posléze jsem zjistila, že jde o osvíceneckého panovníka, vzdělaného myslitele a štědrého mecenáše. Poté, co jsem vstoupila do Spolku Malostranský hřbitov a z průvodkyně hřbitovem jsem se stala jeho předsedkyní, jsem mohla svoje soukromé „bádání ze zájmu“ povýšit na podrobnější studium. Spolupracovala jsem přitom s četnými profesionály nejen z Čech, ale i z Pasova.
Co se o panu biskupovi všechno ví a z jakých čerpáte pramenů?
Samotné osobnosti knížete-biskupa Leopolda Leonarda Thun-Hohensteina dosud nebylo věnováno příliš soustředěné pozornosti, jedná se spíše o stručné biografické informace, které se neustále opakují. Zdrojů není mnoho a nejsou na jednom místě, je třeba hledat v dobových materiálech, v archivních fondech, depozitářích, v Národním památkovém ústavu, v Muzeu hlavního města Prahy, v odborné literatuře věnující se usedlostem a zahradám, a to vše nejen na území naší republiky. Na své „vytěžení“ zatím stále čekají také například Thun-Hohensteinské rodové archivy, jako je oblastní archiv Litoměřice, pobočka Děčín. V umělecké literatuře, například v textech Jana Nerudy a Jakuba Arbese, jsou odkazy spíše na Thunův monumentální náhrobek na Malostranském hřbitově, samotná Cibulka je zmíněna například v Nových pražských pověstech Václava Cibuly.
Kolik je toho zdokumentováno o biskupových filantropických aktivitách?
Na jeho dobročinnost, podporu rozvoje kultury, vědy a umění odkazují v samotném Pasově. Thun tam například zpřístupnil veřejnosti Dvorní knihovnu, štědře podporoval místní nemocnici a školy, finančně zabezpečil vzdělávání nemajetných kněží a zrušil trest smrti. V Praze posléze podporoval nemocnice v klášterech Milosrdných bratří a Alžbětinek. Nejvyšší finanční částkou ze všech podporovatelů přispěl na náklady při výstavbě kostela Nejsvětější Trojice na Malostranském hřbitově v Košířích. Přispíval též na údržbu hřbitova.
Co víte o jeho každodenním životě na Cibulce?
Biskup Thun začal v roce 1796 s přestavbou slavné zahrady u zámku Freudenhein u Pasova. Z politických důvodů musel své biskupství opustit. Pasov totiž přišel za napoleonských válek o svoji suverenitu a Thun se vrátil do rodných Čech. Po zakoupení Cibulky, tehdy vinařské usedlosti se dvorem, se kromě vlastní přestavby nemovitosti věnoval i budování v té době v Evropě moderního přírodního parku – klasicistního ideálu a protikladu barokní zahrady. Chtěl, aby mu okolí jeho nového domova co nejvíce připomínalo Pasov. Letní sídlo na Cibulce pro něj sice bylo vlídným útočištěm, ale přesto celý svůj pobyt v Čechách částečně vnímal jako nucený exil.
Je známo něco o interiérech Cibulky?
Když bylo v roce 1803 Pasovské knížectví-biskupství zrušeno, biskupa do Čech jako jeho sekretář doprovázel mimo jiné i jeho dvorní knihovník Blasius Puchner. Bohužel nevíme nic o tom, které pokoje majitel usedlosti obýval. Můžeme se pouze domnívat, že jeho komnaty byly v prvním patře západní části obývacího křídla v pokoji s balkonem, který býval kryt před sluncem stříškou. Víme alespoň, jak biskup využíval zahrady. K panskému domu na severní straně přiléhala soukromá biskupova zahrádka s vyhlídkovou terasou. Na jejím balustrádovém zábradlí stály čtyři sochy Číňanů. Na terase byla i besídka a kamenný stůl. V zahradách na severovýchodní straně za budovami usedlosti bylo situováno Thunovo osobní zátiší, takzvané giardino segreto se dvěma zděnými altány. Cenným uměleckým dílem v této zahrádce byla pískovcová stéla od Václava Prachnera. Ta byla po zrestaurování přemístěna na Malostranský hřbitov nedaleko Thunova náhrobku, kde je k vidění dodnes.
S jeho pomníkem na Malostranském hřbitově jsou spojené i legendy, můžete některé zmínit?
Zřejmě nejznámější legendu o náhrobku pasovského biskupa básnicky zpracovala Eva Vrchlická v baladě Hřbitov v Košířích z roku 1925. Vypráví o pyšné paní Terezii, která když jednou v noci jela kolem hřbitova, nakázala kočímu, aby vstoupil na hřbitov a biskupovi obrátil list v knize. Kočí neposlechl, a paní Terezie na pomník vylezla sama:
„…V měsíci a parách biskup zdál se živý.
Teď pohnul levicí,
list bronzový obrátil a kynul hlavou
ženě se chvějící…“
Terezie s hrůzou zjistila, že biskup se modlí rekviem. Bylo to za ni. Do týdne zemřela, ale ani před smrtí ji zpupnost neopustila. Kočímu Franzimu šeptla: „Dík vyřiď a knihu mu zavři před nosem.“
Jak se o jeho pomník staráte?
Správcem pohřebiště (kde se však již více než sto třicet let nepohřbívá) je Správa pražských hřbitovů, příspěvková organizace. Spolek Malostranský hřbitov pečuje spíše, dá-li se to tak říct, o i dobrou pověst biskupa Thun-Hohensteina, o jeho druhotný virtuální pomník. Velmi zjednodušeně řečeno chceme, aby byl biskup i po smrti mezi námi svým odkazem stále živý –nejen mezi odbornou veřejností, ale hlavně mezi tou laickou, sousedskou. Moje blízká spolupracovnice v rámci Spolku je Gabriela Kalinová, která je také v úzkém kontaktu s lidmi z německého Pasova. Překládá z němčiny a mimo jiné se zná dobře z lidmi z tamní univerzity, kteří život biskupa také studují.
Co by myslíte říkal na vývoj usedlosti po roce 1826?
Již univerzální dědic synovec hrabě Josef Matyáš Thun nedodržel podmínku biskupovy závěti, ukládající mu za povinnost nechat dokončit všechny stavby Cibulky, také park začal poměrně rychle chátrat. Posléze ho rozpůlila trať Buštěhradské dráhy a část parku za tratí brzy zanikla.
V majetku rodiny byla usedlost do roku 1884 a již před tím ji Thunové pronajímali jako letní byty. V roce 1922 ji i s přilehlým parkem od posledního soukromého majitele, statkáře Josefa Hyrosse, vykoupila pražská obec. V roce 1983 došlo k rozdělení vlastnictví parku a usedlosti.
Ze všech let, hlavně z těch nedávno minulých, kdy usedlost chátrala a její osud byl krajně nejistý, by byl biskup Thun jistě velmi smutný. O to větší radost by měl z událostí roku 2021, kdy Cibulku zakoupili manželé Vlčkovi.
Kdyby se mohli potkat, o čem myslíte, že by si s nimi asi rád popovídal?
Osobně jsem přesvědčena, že biskup Thun by byl nadšen. A myslím, že by Vlčkovým byl Cibulku rovnou odkázal, kdyby to šlo. Thun jakožto osvícenec, lidumil, nadšenec pro „vědu a techniku“ a zároveň svými osobními potřebami skromný člověk, by jistě „vycítil“ a ocenil „stejnou krevní skupinu“. Myslím, že by si spolu velmi rozuměli, nejen ohledně „pracovních“ plánů, ale i obyčejně, lidsky. Jistě by si povídali i o „prostých“ každodenních věcech.
Zaznamenal: Mirek Čepický