Hana Řezníčková podporuje dobročinné organizace už od devadesátých let. V rozhovoru vypráví o hodnotách, které ji k darování vedou, i o tom, proč se rozhodla věnovat část svého majetku na dětskou paliativní péči naší Nadaci formou závěti.  

Kdy jste se poprvé dostala k myšlence darovat a pomáhat druhým? Co byl ten první impulz? 

Začala jsem darovat hned po revoluci. Tehdy tu byla v podstatě jen jedna organizace – Konto Bariéry. Byla to jediná možnost, jak se zapojit a někomu pomoci. Později přišly další… Když se objevil Člověk v tísni, stali jsme se pravidelnými dárci. A pak jsme s manželem adoptovali na dálku holčičku z Keni, jmenovala se Valery. Podporovali jsme ji od jejích čtyř let a byla to už poměrně velká částka. Ale stálo to za to. A samozřejmě jsem darovala třeba při povodních nebo zemětřeseních…ale to se nepočítá 🙂 

Takže jednorázové dary nepočítáte? Vnímáte, že důležité jsou spíše pravidelné příspěvky? 

Přesně tak. Člověk v tísni – tam posíláme měsíčně. Pak Dobrý anděl – tam přispíváme dlouho, od něj mám spoustu různých certifikátů, že jsem opravdu „věrný anděl“. Další organizací je Zdravotní klaun, kterým několikrát do roka posílám pár tisíc korun. A poslední, kdo přibyl, je Nadace rodiny Vlčkových. Občas samozřejmě pošlu něco i jednorázově, když se objeví akutní potřeba. Ale to základní je ta pravidelnost. 

Co vás k darování vede? 

Je to kombinace několika věcí. Za prvé hodnoty, které vyznávám. Za druhé vděčnost – že naše rodina takovou pomoc nepotřebuje. A také vědomí, že hromadit věci je hloupost. Upřímně, mně opravdu nedělá radost koupit si drahou věc, kterou nepotřebuju. To, co potřebujeme, máme. A když bychom něco potřebovali, můžeme si to koupit – nejsou to žádné astronomické částky. Pomoc druhým mi přináší daleko větší radost. Pro mě je to i štěstí. Ne každý může pomáhat finančně, to chápu. Ale skoro každý může – i kdyby jen malou částkou. Stovka, dvě stovky, tisíc korun – pro někoho je to málo, pro někoho hodně, ale ve výsledku to může znamenat obrovskou změnu pro člověka, který tu pomoc potřebuje. Navíc věřím, že radost z pomoci se šíří dál. Jednou jsem četla krásné přirovnání – dobrý skutek je jako kámen hozený do vody, vlny se šíří a zasahují další a další lidi. A já už vím, že jsem skutečně někoho inspirovala, aby začal darovat taky. To je pro mě obrovsky naplňující. 

Myslíte, že jste někoho inspirovala, že díky vám začali darovat i další lidé? 

Ano, vím to jistě. Určitě vím o lidech, kteří začali přispívat dobročinným organizacím. 

My jsme se setkali hlavně kvůli tématu darování formou závěti. To je u nás stále něco, o čem ví málo lidí. Jak jste se o této možnosti vůbec dozvěděla? 

O darování ze závěti vím už asi 12 nebo 13 let. Tehdy jsem pracovala jako dobrovolník v pacientské organizaci stomiků – Českém ILCO. A tehdejší prezidentka Evropské asociace stomiků (EOA), která byla z Holandska, nám vyprávěla, že u nich je to naprosto běžné. Vlastně většina financování tamních pacientských organizací stojí právě na darech ze závětí. Uvědomila jsem si, že je to skvělý nápad. Každý rok propadnou státu obrovské částky z dědictví po lidech, kteří zemřou bez dědice. A přitom různé nadace nebo pacientské organizace by podle mého názoru dokázaly s těmi penězi hospodařit daleko lépe. Začala jsem tu myšlenku propagovat, vysvětlovala jsem lidem, že to nemusí být celé dědictví nebo stovky tisíc. Může to být jen malá část – prostě pokračování pomoci, kterou člověk dává i za svého života. Jenže tehdy na tuto formu pomoci nebyla společnost připravená. Lidé na mě koukali trochu jako na supa. Dodnes je to těžké téma – hodně lidí nechce vůbec o smrti mluvit. 

Jak vnímáte darování ze závěti dnes? 

Myslím, že je důležité, aby se lidé dozvěděli, že je to normální a smysluplná věc. 
V zahraničí, třeba v Nizozemsku nebo Dánsku, je to naprosto běžné. A přitom to neznamená, že člověk odkáže všechno. Stačí jen malý podíl. Když to udělá hodně lidí, dohromady to může být spousta peněz, které můžou zachraňovat životy nebo měnit osudy. 

Proč jste si pro darování formou závěti vybrala právě Nadaci rodiny Vlčkových? 

Manželé Vlčkovi jsou pro mě obrovskou inspirací. Vložili do nadace vlastní peníze a věnují jí svůj čas i energii. To je přesně ten příklad, který by měl táhnout. Jsem také vděčná, že v našem okolí není žádné dítě, které by takovou pomoc potřebovalo. Rodiče si tohle nikdy nevybírají – a proto mi dává smysl podporovat právě tuto nadaci. 

Jak se na vaše dárcovství dívá rodina? 

Manžel má poradní hlas, ale občas mu to připadá až moc (smích). Často tak daruji sama za sebe, protože věřím, že je to správné. Naše dcera je také velká dárkyně, takže ví, co pro mě tahle cesta znamená. Pro obě naše děti je naprosto v pořádku, že jsem část majetku odkázala prostřednictvím závěti, a souhlasí s tím. 

Co byste vzkázala lidem, kteří o darování přemýšlejí, ale ještě se k němu nerozhodli? 

Pomáhat je radost. Je to štěstí, když vaše vlastní štěstí může přinést radost i někomu dalšímu. 

Věřím, že příklady táhnou – a že každý dobrý skutek se šíří jako vlna na vodě. 

Zaznamenala: Míša Šimková