Smrt nemusí znamenat jen ticho, strach a bolest. Může v ní být i smích, blízkost a hluboký klid. Právě o tom mluví Martha Atkins, která byla u posledních okamžiků více než tisíce lidských životů. Doprovází umírající i ty, kteří tu po nich zůstávají.

Do Prahy přijela na workshop pro české pečující profesionály, kteří se v rámci své práce věnují i péči o pozůstalé. Setkali se s ní v Domku zahradníka na Cibulce, kde vznikl i tento rozhovor. Martha Atkins je profesí dula v závěru života a lektorka z Texasu v USA, zakladatelka The Dying School (Školy umírání).

V rozhovoru Martha Atkins pojmenovává, co se s lidmi děje na konci života, proč se smrti tolik bojíme a o co se ochuzujeme, když o ní mlčíme. Mluví o zármutku, rituálech, doteku mrtvého těla i o lásce, která nekončí smrtí.

Jak byste popsala vaši práci někomu, kdo o ní nic netuší?
Pomáhám lidem orientovat se v otázkách a zkušenostech spojených s koncem života. Učím a poskytuji poradenství lidem, kteří si ujasňují, co pro ně znamená smrt a umírání. Pracuji s dětmi i s dospělými. Provozuji „školu umírání“, kde učím lidi, kteří se chtějí dozvědět víc o umírání a o tom, jak se jejich smrtelnost promítá do jejich života. A také, jak být moudrým svědkem a oporou pro lidi, kteří z tohoto světa odcházejí.

O umírání se v běžných školách neučíme. Jak škola umírání vypadá?
Přesně tak, o umírání se v běžné škole neučíme. Začala jsem se školou po smrti svého táty. Pracovala jsem v domově pro lidi na konci života v Texasu. Pečovala jsem o mnoho umírajících a lidé chtěli vědět, jak konec života vypadá, protože většina z nás má o umírání představu, ale nikdy jsme ho neviděli. A když něco nevidíte a neučíte se o tom, je to děsivé.

Učiteli jsou lidé, o které jsem pečovala a kteří byli ochotní nechat se v závěru života natočit. Zanechali tak odkaz a učí lidi o tom, jaké pro ně umírání bylo. Studenti se od nich učí, rozpoznávají, co bylo užitečné a co ne, a zasazují do kontextu slova, která ve svém životě slyšeli.

Například mojí přítelkyni Lydii diagnostikovali rakovinu. Rozhodla se nepodstoupit chemoterapii. Chtěla být se svou rodinou, tvořit vzpomínky, užívat si čas. Velmi ochotně s námi zkoumala, co se děje, a po celou tu cestu nás pouštěla k sobě. Zemřela před pěti lety a každý rok je učitelkou ve škole umírání.

Když školu začínáme, říkáme: tohle se už stalo. Zemřela před několika lety. Budete s ní navazovat vztah skrze kameru. A v tom spojení začnete přemýšlet o svých vlastních pocitech ohledně umírání a zármutku. Je to velmi silné. Pokaždé, když to sdílím se třídou, cítím Lydiinu sílu, jak naši třídu podpírá, a cítím její lásku.

Během workshopu jsme viděli video s vaším tatínkem, který byl v závěru života. Jaké bylo jeho odcházení?
Chtěl žít. Když mu přestaly fungovat ledviny, pochopil, že je čas jít domů a nechat nás, abychom ho milovali až do smrti. Nechtěl zemřít, smrti se nebál a nechtěl bolest. Byla pro něj těžká představa loučení s lidmi, které měl rád. Přišla za ním spousta lidí, aby mu řekli, co pro ně znamenal. Bylo to dlouhé léto, těžké a smysluplné. Jsem ráda, že jsme s ním mohli být, když odcházel.

Co byste doporučila někomu, kdo se smrti tak bojí, že o ní nemluví?
Někdy strach převezme vládu nad tělem a lidé nejsou schopni mluvit. Pokud se dveře podaří pootevřít, mohou se rozhovory citlivě začít dít. A někdy ne. Někteří lidé odejdou, aniž by ten rozhovor proběhl. My ostatní můžeme jen věřit, že ten člověk dělal, co nejlépe mohl.

Ukázala jste také video rodiny, která po smrti muže zůstala s jeho tělem několik hodin a prováděla různé rituály. Proč jsou tyto rituály důležité?
Možnost dotknout se těla je způsob, jak si naše tělo a duch dělají pořádek v tom, že ten člověk je pryč. Péče o tělo, například oholení, umytí, umožní, aby se naše srdce a mysl srovnaly a aby se usadily do zkušenosti, že někdo, koho milujeme, zemřel. Ten čas kolem lůžka je posvátná nádoba, která nám umožní cítit, co se s námi děje, a začít se orientovat v životě bez toho člověka, který zemřel.

S kolika lidmi jste byla při jejich umírání?
Byla jsem nejméně s tisícovkou lidí v průběhu jejich umírání.

Poznáte, že se blíží konec?
Někdy ano, někdy ne. Často je v posledních minutách okamžik, kdy se dýchání přesune z břicha do hrudníku. Ale neplatí to vždy.

Na workshopu jste zmínila, že lidé na konci života mluví o cestě nebo o návratu domů.
Když se blíží konec, tělo a duch se začínají oddělovat. Lidé chtějí jít na cestu, domů, za přáteli. Objevují se metafory, auta bez kol, zamčené dveře, schody. Postupně se mění. Nakonec umírající začnou vidět lidi, kteří s nimi mluví. Pro nás tam nejsou, ale oni vedou skutečný rozhovor.

Bojíte se smrti?
Smrti se nebojím. Nechci bolest. Chci kolem sebe lidi, kteří se se mnou budou smát. Strach nemám.

Jak může vypadat umírání plné radosti?
Byla jsem s mužem, který na konci života zpíval. Byla tam radost ze spojení, z lidí, kteří vás milují. To je to dobré v životě. Když někdo odchází, je tu smutek, ale i vděčnost za vztah, který se odehrál.

Co přináší posmrtný život pro ty, kdo tu zůstávají?
Po smrti blízkého člověka jsme s rodinou dělali rituál, kterým jsme požehnali tomu, kdo odešel, i nové podobě rodiny. Pomohlo to jasně vymezit, co se stalo. Rodina je jiná. Život je jiný. Některé věci se musíme naučit znovu.

Co pomáhá vypořádat se se smutkem?
Nepřekonávat ho, ale být s ním. Ve společenství s druhými. Nechat emoce přicházet a odcházet. Je to spirála, nevracíme se zpátky, procházíme tím. Vytváříme si nový vztah s těmi, kteří odešli.

Vám dříve zemřel i bratr. Byl to důvod, proč jste se začala věnovat této práci?
Ano. Zemřel náhle ve 37 letech. Jeho smrt utvářela naši rodinu i moje srdce. Poslala mě na cestu zkoumání smrti a umírání. Učím se o tom více než 30 let.

Popište rozdíl v truchlení v situaci, kdy někdo zemře náhlou smrtí, a po dlouhé nemoci.
U dlouhé nemoci se část smutku odehraje předem a po smrti může přijít úleva. U náhlé ztráty se život zlomí v jediném okamžiku.

Jakou máte představu o posmrtném životě pro ty, kdo zemřou?
Fascinují mě příběhy lidí, kteří byli na hraně. Chci věřit, že je něco dál a že pro nás přijdou lidé, kteří nám pomohou. Představuji si, že je to ten nejlepší druh lásky, tisíckrát silnější než to, co tady občas zažijeme.

Tento přepis je zkrácenou verzí půlhodinového rozhovoru s Marthou Atkins v angličtině, který si můžete poslechnout ve 44. dílu Podcastu Nadace rodiny Vlčkových. Rozhovor s Marthou Atkins vedl Mirek Čepický.