O tomto se velmi těžko mluví i píše. Sára Affašová a Martin Donutil se přesto rozhodli zveřejnit, že přišli o dítě. Upřímnou soustrast jim oběma a všem jejich blízkým. Herečka zprávu oznámila na sociálních sítích. Co zažívají, si nedovede představit nikdo, kdo tím neprošel. Pro ně a pro mnoho dalších rodin, které zažívají tak hluboký smutek, je důležité, abychom v Česku měli co nejvíc a co nejlepších odborníků na péči, včetně podpory v truchlení. A aby tito odborníci mohli pomoci každému, kdo to právě potřebuje. I proto jsme se rozhodli celý jejich veřejný text dál sdílet.
Následuje text z instagramu Sáry Affašové v celém původním znění.
Tohle mělo být to nejšťastnější období našich životů. Místo toho přišel tvrdej pád do hluboký propasti, tak hluboký, že i když mám pocit, že už víc na dně být nelze, za chvilku spadnu ještě hlouběji. Ze 17. na 18. v noci jsem přestala cítit pohyby miminka, přestalo mu tlouct srdíčko. Den před oficiálním termínem porodu, 18.10. večer, jsem po vyvolávání nakonec přirozenou cestou porodila našeho přenádhernýho syna Matyáše Donutila, 3130g, 50cm.
Bez dušičky.
Matyáš byl do poslední chvíle naprosto zdravej. Nikdo neví, co se mohlo stát.
Fyzická bolest porodu je naprosto zanedbatelná…pořád si představuju, jak krásný asi musí bejt po tý bolesti dostat za odměnu Vaši lásku na prsa, do náruče, vidět, že to všechno stálo za to, cítit to propojení. Cítit Vaše děťátko. Tohle já jsem nezažila…jen bolest – hlavně tu duševní.
Pociťuju tak silnou, palčivou a drásající bolest každou vteřinu svý existence, každý nadechnutí, že bych nikdy v životě tohle nepřála zažít ani tomu nejhoršímu člověku na světě.
Mám pocit, že něco ve mě zemřelo a s tím naším miminkem odešel i kus mě.
Nejhorší je se probudit a zjistit, že to nebyl jen zlej sen, že v tom světe prostě musíte dál fungovat.
Stroj času neexistuje, vymazání paměti taky ne. Proč?
Nebýt Martina, mojí životní lásky, největší opory a nejsilnějšího chlapa pod sluncem, nevím, zda bych to kdy dokázala zvládnout. Od začátku stál po mym boku, držel mě v náruči, držel mě za ruku, miloval mě, miloval nás, dodával mi sílu a odvahu to všechno zvládnout.
Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem celkem silná ženská, ale bez něj bych už žít nedokázala. Miluju ho, je pro mě celej můj svět a teď obzvlášť.
Matyášek bude v našich srdcích už do smrti, bude pořád s náma, je a bude pořád stejně milovanej, pak se potkáme a budeme mu těma nejlepšíma rodičema.
Mezitim nad náma bude držet ochrannou ruku, jako náš Andělíček.
Jsou věci mezi nebem a zemí, co člověk asi nedokáže ovlivnit, jakkoliv nespravedlivý a bolavý to je.
Pořád si říkám PROČ? a všechno proč prostě stejně nikam nevede.
My se teď budeme muset pokoušet jít životem dál a žít jak nejlíp dovedeme. A budeme to zkoušet znovu a líp.
Jednou bude nějakýmu dalšímu děťátku, doufáme, Matyášek starším bráškou a bude ho ze shora hlídat.
Nemám ve zvyku se takhle veřejně otevírat, nejsem ani připravená a srovnaná o tom s kymkoliv mluvit, ale právě proto – nechci, aby se to dostalo ven skrz média dřív, než Vám to budeme moct sdělit my.
S ohledem na nás a naši úžasnou, statečnou rodinu, prosím o co největší soukromí. Buďte k nám vstřícní, prosím, na nic se nás neptejte, nechte nás to zpracovat, nechte nás to prožít.
Jsme opravdu maximálně zranění.
Myslete na nás, posílejte sílu v myšlenkách, zapalte svíčku za našeho malýho Matyáška, truchlete s náma, ale nepište nám, prosím. Na nic se nás neptejte, jsme vyčerpaní.
Obzvlášť pak bulvár prosím, aby nám to nedělal ještě těžší, než už to je.
(Přímý odkaz na zdroj:
