Samolepky, senzorické hračky, lesklé kamínky, plyšový lenochod. Zdánlivě maličkosti, které ale v dětském světě dokáží hodně.
„Na první pohled samolepky, senzorické hračky, lesklé kamínky, plyšový lenochod. Na druhý pohled mnohem víc.
Hra je pro dítě přirozený jazyk. Skrze ni mi může ukázat, jak se cítí, čeho se bojí, co ho těší, kde má své hranice a odkud bere sílu. Dítě nemusí hledat správná slova. Stačí si hrát.
Lenochod v mém batohu není jen plyšák. Je to parťák a maňásek, který mi pomáhá navazovat kontakt a vytvářet bezpečný prostor pro sdílení emocí. Někdy se totiž věci říkají snáz plyšovému kamarádovi než dospělému.
Jako terénní pracovník přicházím za dítětem domů, do prostředí, kde se cítí bezpečně. Na chvíli se stávám jeho parťákem na hraní, zatímco si rodiče mohou od dlouhodobé péče aspoň na chvilku odpočinout.
Protože hra není jen hra. Je to způsob, jak být dítěti nablízku, porozumět mu a pomoci mu prožít dětství i v době, kdy do jeho života vstoupila vážná nemoc,“ napsala k obsahu svého batůžku (na první fotce) a své práci Maruška.

Její kolegyně Bára k tomu dodává: „Text od Marušky můžu jen podepsat. Svého maňáska jsem si uháčkovala (to je to modré s velkýma očima).
Ve výbavě mám i „vozový park“, mě vystihují auta a těžká technika, hrála jsem si s auty dlouhé roky se svými syny.
Nosím s sebou i hudební nástroj cas cas, čili ruční chřestítko, s ním nebo na něj mohou hrát i děti s horší pohyblivostí rukou.
Hračky z naší výbavy nám dávají jistotu, že máme čím zaujmout. Všechny děti mají doma hračky, my ale můžeme přinést něco nového, něco, co je nám blízké a pro dítě neokoukané. Proto máme s Maruškou každá uzpůsobenou výbavu na míru, používáme to, co nás baví a vystihuje.“

Obě se každý týden chystají pomoci dalším rodinám přímo u nich doma. Odlehčit rodičům od neustálé péče. Popovídat si s dětmi. Jak s těmi nemocnými, tak s jejich zdravými sourozenci. Být tam pro ně.
