Na osmiletého chlapečka ležícího v kočárku jen lehce zafouká vítr a on hned svraští obličej, což je jediný způsob, kterým může dát najevo, jak je mu to nepříjemné. Když mu ale vzápětí ručičku olízne pes nebo na něj zblízka nozdrou dýchne kůň, rozesměje se a chvilkami se až chechtá. Opakovaně. Podle radosti maminky, sestřiček a lékařů je vidět, že to je hodně vzácné. Do podobně dobré nálady ho dokáže přivést máloco.
Chlapeček je křehký, velmi vážně nemocný, potřebuje dlouhodobou intenzivní ošetřovatelskou péči. Stejně tak i dalších šest dětí různého věku, které poslední květnový den maminky a personál vyvezly ven z moderního nemocničního pokoje oddělení DIOP Nemocnice Hořovice, kam za nimi poprvé přijela vzácná výprava ze spolku Caballinus zaměřeného na hipoterapii a canisterapii.
Kvůli vážné nemoci toho děti se zvířaty v Hořovicích zdaleka nemohou zažít tolik jako jejich zdraví vrstevníci. Emoce jejich setkání ale vyvolává o to silnější. Úplně u všech, kteří u asi hodinového setkání byli. Přestože na pohled působilo úplně minimalisticky a klidně, bylo to tak intenzivní, že spoustě dospělých i dětí chvílemi slzely oči dojetím a pejskové si už čtvrt hodiny před koncem lehli vyčerpáním na zem.
U některých dětí šlo seznamování pomaleji. Patnáctiletá slečna na pejsky už zvyklá byla, na koně se nejdřív jen dívala a měla u toho ruku, kterou špatně ovládá, pevně sevřenou v pěst. Bylo na ní vidět, že ji vlastní hendikep hodně trápí a koně jen opatrně pozoruje. Kobylka k ní, téměř bez hnutí, nejprve jen trpělivě skláněla hlavu. Pak je obě začala propojovat milá terapeutka. Nejdřív ruku slečny sama přiložila na nos koně, pak i dál na hlavu a slečna se postupně víc a víc zapojovala. O něco později koně zvládla sama pohladit, a nakonec i lehce asistovat u jeho krmení jablkem. Vypadala u toho klidně a spokojeně, její počáteční napětí se rozplynulo.
Uvolněně a spokojeně se tvářili i dva kluci, kteří jediní zvládli jízdu na koni. „Zvířata díky dotyku a své přítomnosti spouští emoce a reakce u dětí i dospělých. Naši koně jsou vycvičení na hipoterapii a pomáhají dětem s fyzickým a psychickým znevýhodněním. Kůň je symbolické velké zvíře, má silnou energii a už jen jeho pohyb, dotyk nebo dech může pomáhat. Mají trochu vyšší teplotu než člověk a například jen dechem z nozder mohou pomoci uvolnit spasticitu. Když děti na koně položíme, pomůže to především pohybovým schopnostem, uvolnění svalového napětí, psychice, ale i odhlenění a peristaltice. A je to silný zážitek,“ shrnuje přínosy Tereza Honců, zakladatelka a fyzioterapeutka spolku Caballinus.
Dodává, že terapie je pro zvířata zároveň náročná, a proto může být jen krátká. „Koně se dokáží na člověka úplně napojit, zejména na těžší případy. Zůstanou tam klidní, zvládnou to zhruba hodinu. Když už jsou psychicky vyčerpaní, dají to většinou i najevo,“ shrnuje Tereza Honců.
Unavení byli na konci trochu všichni, včetně dětí a dospělých. Bylo to totiž intenzivní. A krásné. „Mám z toho výborný pocit, bylo to skvělé. Canisterapii už na oddělení několikátým rokem máme. Je to terapie jak pro děti, tak pro personál. Zvířata propojují všechny, kteří jsou kolem. Děti, o které pečujeme, mají životy hodně omezené vážnou nemocí. Když si dítě ve svém věku samo někam nedojde, nemůže poznávat svět jako zdravé děti, tak mu svět máme donést do postele nebo do kočáru. Tohle je přesně ono. Byl to náš první pokus umožnit jim kontakt s koňmi. Hezky to navazuje na naši spolupráci s organizací Tam, kde zvířata pomáhají. Ti chodili s pejsky dovnitř do nemocničních pokojů. Toto je první venkovní akce. Kromě pejsků jsou tu dnes navíc i koně, což je zase jiný vjem. Kolegyně z rané péče mi svého času, když jsem jí říkala o plánované hipoterapii, se smíchem sdělila, že jak mě zná, tak tu příště bude žirafa a slon. Jsem moc ráda, že u nás máme možnost díky podpoře vedení nemocnice podobné aktivity dělat,“ sdílí první pocity po terapii primářka dětského oddělení Nemocnice Hořovice Mahulena Exnerová.
S nápadem na hipoterapii v areálu nemocnice přišla už dříve Kristýna Poláková z Institutu Pallium a Centra paliativní péče, která s primářkou oddělení a nově i s hořovickým týmem spolupracuje. „S Caballinem mám dlouholetou a velmi dobrou zkušenost prostřednictvím mého syna. Dětské paliativní péči se věnuji jako výzkumník. Už před covidem jsme se bavili o možnosti sem koně přivézt. Navázali jsme na to, že se v Caballinu začali věnovat dotykové terapii v Nemocnici sester Karla Boromejského na pražském Petříně, kam koně vodí za seniory. Rozšíření působení na děti s paliativní péčí nám všem dávalo smysl a mám velkou radost, že se to povedlo,“ uzavírá Kristýna Poláková.
Autor: Mirek Čepický