Z vnějšku to vypadá jako zábavná hra. V prostorné prázdné hale na okraji Prahy se pohybuje skupina lidí s nasazenými typickými „brýlemi” virtuální reality. Jdou chodbou, kterou vidí jen oni, zastavují se, diskutují, ukazují si a dávají si přednost do dveří, které jsou pro vnějšího pozorovatele neviditelné. Pro nás je ale tahle prohlídka moc užitečná.   

Kolegové z Nadace se totiž díky moderním technologiím prochází prostory budoucího dětského hospice, který vyroste v Praze na Cibulce. Ověřují jeho budoucí praktičnost, vše, co nejde vyčíst z pouhého papíru. Architektonická studie nové lůžkové části existuje proto nejen na papíře, ale také převedená do virtuální reality. Se speciálními brýlemi tak můžeme skvěle navnímat dispozice budoucího objektu, rozměry prostoru, vzdálenosti, rozložení místností, a třeba také šířky chodeb a dveří, kterými se musí hladce pohybovat pojízdná lůžka. 

Po virtuálním novém křídle dětského hospice se měli možnost projít a prověřit funkčnost nejen architekti a tým Nadace. Pozvali jsme také odborníky z praxe, kteří mají zkušenosti s provozem podobných zařízení a vědí, co je pro zdravotníky, kteří se tu budou o děti starat, v jejich denní pracovní rutině důležité a nejvíce potřebné. Byli mezi nimi například Matěj Lejsal, ředitel Sue Ryder, nebo Lucie Mokrejšová, vrchní sestra čerčanského hospice U dobrého pastýře. I s nimi jsme celou budoucí lůžkovou část prošli od recepce, přes technické části až k zázemí personálu, pokojům pro pacienty a velké společenské místnosti. Témat, která se otevřela, bylo mnoho a byla velmi užitečná.  

Při procházce jsem například řešili, kde přesně a jak velké mají mít zázemí sestry a další zdravotnický personál. Aby byli zaměstnanci na jedné straně v dosahu pacientů a na druhé straně v klidu, když potřebují odpočívat nebo se věnovat administrativě. Nebo jak budou mít v dosahu zdravotnický materiál, kudy budou převážet čisté a kudy naopak špinavé prádlo. Probírali jsem i úložné prostory na pokojích a nespočet dalších aspektů fungování v budoucím hospici.  

Právě teď, ve fázi virtuální reality, je totiž ta pravá chvíle jednoduše o kus odsunout zeď tam, kde se například prostor pro skladování pomůcek na fyzioterapii jeví jako nedostatečný. 

Architektonický plán se i díky těmto připomínkám bude dále posouvat a vylepšovat, aby se případné nedostatky vychytaly dříve, než začne vlastní stavba. 

Autor: Míša Šimková