Na jméno Jiřího Pluhaře jsme v našem mapování minulosti usedlosti Cibulka narazili už několikrát při vzpomínání pamětníků. Sešli jsme se proto s ním a s jeho ženou Květou na usedlosti a nechali je vyprávět.
Pan Jiří žil na Cibulce od svého narození v roce 1948 až do svých 27 let s rodiči. Na usedlosti strávili život nejen jeho rodiče, ale i prarodiče. Měli byt s velkými 30metrovými pokoji, které bylo možné přepažit, takže měl pan Jiří v dospělosti své soukromí. Byt Pluhařových je momentálně nepřístupný, nahlédli jsme do něj společně jen dírou v propadlém stropě. Pan Jiří se celý život živil jako truhlář a už v mládí zvládl spoustu věcí vyrobit. „Náš byt byl oproti ostatním zařízený špičkově, všechen nábytek na míru. Vyrobil jsem i dřevěné kazetové stropy. Co šlo, jsem při stěhování rozebral a odvezl, některé kusy nábytku mám dodnes na půdě a přesně si pamatuji, v kterém rohu tu co stálo,“ říká pan Jiří. Vzpomíná i na krásný bar z leštěného javoru, který v jejich bývalém bytě při stěhování nechal, protože byl zazděný. Dnes je na jeho místě jen díra ve zdi.
Krásným nábytkem ale luxus na Cibulce končil. Z vyprávění Pluhařových se dozvídáme, že v bytě bylo jen umyvadlo, koupelna pro všechny obyvatele byla v prádelně, kde stála vana s kamny. „Tam stejně většinou nikdo nechodil,“ říká se smíchem pan Jiří. Na záchod se chodilo přes půl dvora. Topilo se uhlím v kotli, z kterého se teplo rozvádělo po celém bytě.
Z usedlosti se pan Pluhař, už společně se svou ženou, stěhoval do přiděleného bytu v panelovém domě na Lhotce v roce 1976. Jen díky tomu, že v té době měli manželé Pluhařovi malé dítě, dostali samostatný byt oni i rodiče pana Jiřího. Ti se z usedlosti odstěhovali o něco později na Jižní město.
Jak procházíme usedlostí, ukazuje pan Jiří na různá místa: kde měl schované seno pro králíky, kde stávala jeho králíkárna, kde opravoval auta, a také kašnu, kterou jako dítě vyčistil, napustil vodou a dokonce do ní přinesl ryby, které s kamarády nachytal. „Všechno tu vypadá menší, než když jsme byli děti,“ komentuje, když se rozhlíží po bývalé zahradě zahradníka. Sem chodil jako kluk pomáhat, za náruč kedluben zaléval záhony. Uprostřed zahrady tehdy stávala velká hrušeň a byl tu i rybníček, na kterém plavaly husy. Zvířat bylo ve stájích a stodolách v té době na Cibulce víc, krávy s telaty, jednu sezonu dokonce spásalo trávu v parku obrovské stádo ovcí. Do věže zvonice lezl pan Jiří jako malý kluk za holuby. Ukazuje nám, kde je v průjezdu díra, kterou se nahoru dostával. Občas z rošťárny zazvonil na zvon, který tam v té době ještě visel.
Lumpáren se navyváděl pan Pluhař v dětství asi více. S úsměvem vzpomíná i na zážitek, kdy s kamarády našli za trámem na usedlosti granát. „Netušili jsme, co to je, dali jsme to do svěráku a snažili jsme se to rozebrat. Vyndali jsme rozbušku, z té vytáhli závlačku, ozvala se strašná rána… To jsem se tenkrát podruhé narodil,“ směje se pan Pluhař.
Jeho žena zase s nostalgií vzpomíná na oslavu, kterou po svém svatebním obřadu uspořádali na severních terasách usedlosti. „V roce 1975, kdy jsme se brali, tu ještě byla krásná balustráda se sochami Číňanů. Hrála country kapela, měli jsme tu oheň, slavili jsme pozdě do noci,“ vypráví.
Na usedlost Cibulka se manželé rádi vrací dodnes, navštívili oba ročníky festivalu Cibulka Open a těší je, že usedlost znovu ožije, dostane novou podobu a smysluplný bohulibý účel.
Autor: Míša Šimková, Foto: Míša Šimková a archiv Jiřího Pluhaře
