Martin Salajka je fotograf s celoživotní zkušeností, který na jaře 2021 nabídl své služby při dokumentování prací na usedlosti Cibulka zdarma a postupně se naše spolupráce stala dlouhodobou. Krom fotografování ze země, dokumentuje a natáčí Cibulku i z ptačí perspektivy. Při rozhovoru s ním jsme zjistili, že k letadlům a letectví měl ve své profesní kariéře blízko.
Martine, jak jsi se dostal k fotografování Cibulky?
Přečetl jsem si článek o Cibulce a od první chvíle mě to nadchlo, proto jsem nabídl focení. Říkal jsem si, že to je práce, která má smysl, a zároveň je pro mě, jako pro fotografa, lákavá její kontinuita. Měl jsem dojem, že bych z toho mohl mít dobrý pocit za pár let, až bude vše hotové, že jsem u toho byl od začátku, že bude zajímavé zachytit přeměnu ruiny ve funkční a hlavně fungující zařízení.
Jsi fotograf profesí nebo je to tvůj koníček?
Teď už jsem důchodce. Má dlouholetá pracovní kariéra je spojena s časopisy a novinami. Byl jsem nejprve fotící redaktor, pak jsem se stal redigujícím fotografem, nakonec fotografie úplně zvítězila. Při zaměstnání jsem také vystudoval fakultu žurnalistiky. Plánoval jsem, že se focení budu věnovat i v penzi, ale přišel koronavirus, který zastavil všechny aktivity, kterým jsem se léta věnoval – sportovní a firemní akce i svatby a výstavy byly omezeny nebo přímo zakázány.
Takže tě fotografování provází celý život…
K focení mě přivedl v dětství táta. Systematicky jsem začal fotit na gymnáziu, po technické stránce mi pomohl spolužák, u nějž v koupelně jsem se učil vyvolávat filmy i zvětšovat fotky. Později jsem si zařídil fotokomoru i doma. Byly to krásné časy klasické černobílé koupelnové fotografie. Začal jsem spolupracovat s novinami a dostal jsem se k tomu, co mě bavilo, k reportáži. Úplně první fotka mi vyšla ve Večerní Praze. Byl to snímek neplánovaného přistání balonu, který vznikl, když jsme s rodinou jeli na zahradu. Po cestě jsme viděli balon, jak sedá do pole. Vyfotil jsem ho, pak jsem musel rychle zpátky domů snímek vyvolat, odnést ještě mokrou fotku do redakce… a ona druhý den vyšla!
Pro jaké noviny jsi pracoval?
Prošel jsem několik redakcí, hlavně strojírenských a technických časopisů, vydávaných reklamní agenturou pro zahraničí. V 70. letech jsem se začal zajímat o letadla a fotit letecké dny, v té době se u nás pořádal tak jeden ročně. Až po revoluci se nám otevřel svět a začaly mé spanilé jízdy za letadly do leteckých muzeí a na letecké dny. To už jsem byl u jednoho vydavatele střídavě v redakcích časopisů Modelář a Letectví a kosmonautika. I díky tomu jsem například letiště Cerny u La Ferté Alais nedaleko Paříže navštívil pětadvacetkrát a stal jsem se tak jakýmsi kronikářem místního leteckého života za posledních skoro třicet let. V devadesátých letech jsem si zřídil živnost, fotil jsem souběžně s prací v redakci. To se mi nakonec hodilo, když jsem v padesáti letech přišel o stálé zaměstnání. Další roky jsem se živil jako fotograf na volné noze, fotil jsem zejména sportovní a firemní akce a společenské události. A abych nebyl hamoun, už pár let své zkušenosti z oboru reportážní fotografie předávám také studentům Pražské fotografické školy.
Fotit sport, kde musí být člověk rychlý a pohotový, je určitě jiné než fotografovat budovy. Co tě baví víc?
Letadla jsou stále na prvním místě. Ale člověk se pořád učí a rozšiřuje si portfolio. Když jsem byl asi po sedmé na aerosalonu v Paříži, vydal jsem se konečně také do města a fotil dokumentární a reportážní fotky. Baví mě street foto, což je specifická oblast fotografování zachycující lidi v běžných situacích, život na ulicích. Moc to neumím, ale pořád to zkouším. Jinak fotit stavby také není špatné. Jsem při tom sice trochu závislý na počasí, ale jak říkal Švejk, nejlehčí je fotit nádraží, protože se nehejbá. A co jsem se naučil třeba i při fotografování pro realitní kanceláře, to teď využívám i na Cibulce.
Pořád se učíš něco nového, na Cibulce sis nedávno vyzkoušel i dron…
Dron mi pořídila manželka jako dárek k narozeninám. Já jsem dost konzervativní, sice jsem nad koupí dronu uvažoval, ale nebýt jí, možná bych váhal ještě teď. Dostali jsme ho napůl se synem a skvěle se doplňujeme, syn je šikovný pilot. Do fotografií staveb vnáší dron úplně jiný pohled, který byl dřív nemyslitelný. Párkrát v životě se mi poštěstilo, že jsem fotil z balónu, z letadla nebo z vrtulníku, ale dron se dostane blíž, neplatí pro něj tolik omezení jako pro těžší dopravní prostředky, a tak je možné pořídit fotky třeba z výšky pouhých 10 metrů.
Jak vnímáš Cibulku očima fotografa?
Existuje obor fotografie zvaný urbex. Spočívá v prozkoumávání opuštěných objektů, nejčastěji továren, zámků, hradů. Cibulka do téhle kategorie trochu zapadá. Když jsem tam byl poprvé, byl to neobydlený, opuštěný, squatery počmáraný objekt, pro fotografa vizuálně zajímavý. Stává se, že máme naplánované hodinové focení a strávíme tam tři, protože mě zaujme nějaké podkroví, hledám pro fotku co nejlepší úhel a zároveň se snažím nikam nespadnout.
Myslíš, že pro tebe bude Cibulka fotograficky zajímavá i v dalších letech, až to nebude takový urbex?
Mě nejvíc oslovilo zjištění, jaké jsou s Cibulkou záměry. Smysluplný projekt, který je – v kontextu věcí naštěstí – pro úzkou veřejnost. Ale přeneseně i pro širokou veřejnost, protože má konkrétní dopad, nějaké poslání. Moc se mi líbí, že se manželé Vlčkovi dobrovolně vzdali svých peněz ve prospěch ostatních. Je to gesto, které teoreticky v nějaké míře může udělat každý z nás, ale podle mě ho 99 % lidí neudělá. Líbí se mi i způsob, jak to Vlčkovi vyřešili, že už to nejde vzít zpět. Když jsme o tom mluvili s manželkou, řekla mi: „Tak jim nabídni focení!“ Takže první nápad byl vlastně její.
Jaká by pro tebe v současné situaci byla ideální zakázka, co ještě by tě bavilo fotit?
Kromě letadel, vojenské techniky a sportu mne baví poznávat nové věci, fotit něco, co jsem ještě nefotil. Tím, jak stárnu a méně se pohybuji, dávám přednost komornějšímu prostředí. Fotím portréty, divadlo, koncerty. Třeba amatérská divadelní scéna je na focení výzva a bývá to zajímavé. Čím dál víc se mi zdá, že má smysl fotit věci prospěšné. Léta spolupracuji s organizacemi, které mají nějaký širší dopad, fotografoval jsem třeba pro centrum Paraple, Ligu proti rakovině Praha a další smysluplné projekty. Honorář pak nehraje významnou roli. Skoro lze říci, že čím je projekt pro mne i pro veřejnost zajímavější, tím je honorář zanedbatelnější.
Přečtetě si také: Když nejezdí se záchrankou, chodí Jakub Horák fotit Cibulku