Squatteři, rozporuplná součást historie Cibulky posledních desetiletí. Mnoho lidí vnímá jejich přítomnost jako pohromu, která přispěla ke konečné devastaci usedlosti. Místní z okolí na ně ale vesměs vzpomínají v dobrém. Sešli jsme se na Cibulce s Ivem a Markym, dvěma muži, kteří na Cibulce pár let squattovali, aby nám doplnili svůj úhel pohledu a další kousek do skládačky příběhu usedlosti. Do vyprávění se pouští Ivo, občas slovo přebírá Marky.
„Poprvé jsem tu byl v roce 1991, kdy lokální parta místních zjistila, že je to prázdné, a začala tu pořádat bigbítové koncerty. Majetkové struktury v té době fungovaly jinak, nebylo potřeba zvláštní povolení, mnohdy stačilo jen se někde doptat. Několik session tu uspořádala rocková skupina OTK, která dnes vydává alba ve vydavatelství Silver Rocket. Zhruba v té době podepsal smlouvu s tehdejším majitelem Cibulky panem Vaníčkem Martin Juráček a vytvořil tu multižánrový prostor. Pořádaly se tu performance, divadla, své věci tu dělal Krištof Kintera… Vzadu byla pivnice, kde hrála spousta dnes etablovaných kapel, od Ivy Bitové po Penery strýčka Homeboye, hodně věcí tu nadělal Vladimír 518. Obvykle tu proběhlo tak osm akcí do měsíce, pluralita byla velká.“
Procházíme Cibulkou a zastavujeme u vrat ve stodole, kde nám Ivo ukazuje na nasprejované symboly. „Tady jsou dvě signifikanty skupiny, která je dnes pravděpodobně z těch, co tu hrály, nejvíc adorovaná, Spiral tribe. Tyhle dveře, které tenkrát ti angláni počmárali, mají v jistém okruhu lidí velkou kulturní hodnotu. Spiral tribe vystavuje sbírku svých věcí, videozáznamů, zvukových záznamů a 3D objektů v Tate Modern. Vidím tu i tag dnes etablované komixářky Toy Box. Velkého ještěra venku na zdi dělala jedna paní z Itálie, některé malby pravděpodobně vytvořil Švýcar Mark Divo a samozřejmě spousta další. Lidí z kulturní scény, kteří se tu mihli, je strašně moc. Není to historie, i po třiceti letech se komunita dále rozvíjí, rozrůstá a má dynamiku, není to nic zapomenutého.“
Pokračujeme v prohlídce hlouběji ve stodole a Ivo a Marky popisují jednotlivé squatterské pokusy o zabydlení Cibulky: „Tak kolem roku 1995 tady bývala hospoda, strop byl vždycky takhle nízký, snadno se to vytápělo. V té době tu byl tu sklad s alkoholem, bydlel jeden člověk, který tu zároveň hlídal. Pak tu nějakou dobu nikdo nebyl, jeden pokus o squatování rychle ukončený policií proběhl kolem roku 1999. Druhý v roce 2008 trval asi půl roku. My jsme sem přišli v zimě na přelomu 2012/13. S majitelem jsme uzavřeli smlouvu, hrozily mu pokuty od památkářů, tak to bylo pro obě strany výhodné. Snažili jsme se to tu co nejvíc uklidit, v divokých 90. letech se sypal odpad kamkoli, o 10 let později si to komunita po sobě v podstatě sama vyklidila. Opravili jsme, na co jsme stačili. Se sousedy jsme vycházeli dobře, proběhlo tu několik sousedských akcí a dětských dní. V té době jsme bydleli ve všech částech usedlosti, kromě toho tu byl vagenplatz s obytnými auty a maringotkami. Topilo se dřevem v kamnech, voda tu nebyla, museli jsme ji dovážet, jako toalety sloužily dvě kubíkové nádrže vzadu, ty jsme nechávali pravidelně vysávat. Byl tu i nápad vyčistit kanalizaci, ale zjistili jsme, že to je nad naše síly. Později došlo k vyhrocení vztahů s majitelem, přesto jsme tu chtěli zůstat. Naše tři roky na Cibulce skončily tím, že jsme seděli na střeše u věžičky a dole byla stovka policajtů s vodním dělem. Policie z nás udělala teroristickou skupinu, soudní proces v téhle věci pak probíhal několik let, dostal se až k ústavnímu soudu, který nám nakonec dal za pravdu.“
Vracíme se na dvůr, kde v povídání pokračujeme. „Lidi vnímají squatterství různě, pro spoustu je to nesrozumitelný útok proti právu na majetek. Nám přitom nikdy nešlo o to někomu něco brát, spíš využít prázdný, chátrající prostor. Pro mě squatterství znamená, že poukazuju na nějaký komunální problém, vlastně globální problém v souvislosti s pohybem kapitálu. Existuje hodně prázdných, chátrajících budov a na druhou stranu spousta lidí, kteří nemají kde bydlet. Zároveň chci ukázat svůj typ kultury a svobodného uvažování. Jde o emoční sdělení, že se takhle dá žít, je mi 45, jsem svobodný a nezradil jsem své ideály. Prostředí, z kterého my vycházíme, je líhní nápadů a přelomových věcí. Viditelný příklad je třeba projekt hnutí Provo Witte Fietsenplan (Plán bílých kol) ze 60. let z Amsterdamu. Podhoubí těchto průlomových aktivit, které časem etabluje společnost, pochází právě z našeho prostředí,“ říká Ivo.
Marky ho se smíchem doplňuje: „I hrabě Leopold Thun-Hohenstein byl na svou dobu rebel. Zakázal trest smrti, zavedl školní docházku, ačkoli byl biskup, vystupoval proti Vatikánu. Tady v parku není, kromě Jana Nepomuckého, jediná socha křesťanská, všechny jsou antické. Na svou dobu a na to, že byl biskup, byl pankáč.“
V závěru se oba shodují: „Je dobré ukazovat v rozhádaném světě, že různé společenské skupiny mohou mít styčné body, i když mají jiný pohled na svět, jiný styl života. Je potřeba nebát se hledat propojení. My jsme to tu chtěli taky zachovat, opravit, jen jsme na to neměli dostatek prostředků, ale snažili jsme se udělat aspoň něco. Teď máme velkou radost, protože tohle je to nejhezčí, co se mohlo tomuhle objektu stát.“