Jana Krákorová je důkazem, že někdy člověku může hodně změnit život i občasné dívání se na televizi. Po zhlédnutí reportáže o usedlosti Cibulka a Nadaci rodiny Vlčkových zatoužila pro Nadaci pracovat. A podařilo se jí to, za což jsme už několik měsíců moc rádi. Pro důležitý pracovní krok se rozhodla po deseti letech v obchodním oddělení Britského velvyslanectví v Praze. Předtím sbírala zkušenosti na Úřadě vlády ČR. Zároveň dlouhodobě pomáhala neziskovým organizacím, ale jen ve volném čase. To ji neopustilo ani teď, když už pracuje s námi. Více se dočtete v rozhovoru.
Proč jsi se rozhodla pracovat v neziskovém sektoru?
Ke konci mého působení na velvyslanectví jsem cítila potřebu změny, chtěla jsem poznat a naučit se něco nového. Už před lety jsem působila jako dobrovolník v jedné neziskové organizaci a velmi ráda jsem na to období vzpomínala, protože mi přinášelo radost a vnitřní uspokojení, že někomu pomáhám. Se dvěma malými dětmi už mi moc volného času nezbývá, tak jsem si řekla, že bych chtěla dělat rovnou v rámci zaměstnání něco, co má hlubší smysl. Myslím, že jsem i dospěla do stádia, že je načase začít vracet do systému, dokud jsem zdravá a jde to, protože člověk nikdy neví, kdy pomoc bude potřebovat on sám.
Kdy jsi o NRV poprvé slyšela a co tě na ní nejvíc zaujalo?
To si pamatuju naprosto přesně. Bylo to v neděli 11. dubna v pořadu 168 hodin v reportáži o Cibulce a nově vzniklé Nadaci rodiny Vlčkových. Oslovil mě přístup Vlčkových k vlastním penězům, a nejvíc pak hlavní cíl Nadace: podpora rodinám těžce nemocných dětí včetně možnosti odlehčovací péče, která v naší republice v této formě chybí. Tehdy jsem si řekla, že bych chtěla být součástí tohoto projektu.
Nejdřív ses rozhodla zapojit do dobrovolnické akce na Cibulce. Jaké to bylo?
Začala jsem sledovat Nadaci na sociálních sítích a dobrovolnická výzva v červnu byla první akce, kde jsem se mohla aktivně zapojit. Bylo to úžasné odpoledne a moc se mi na Cibulce líbilo. Chtěla jsem nejprve v Nadaci pomáhat jako dobrovolník, ale protože mi záhy došlo, že těch příležitostí nebude ze začátku mnoho, oslovila jsem o měsíc později jmenovanou ředitelku Nadace Ivanu Plechatou a ucházela se o pozici v jejím nově vznikajícím týmu.
Co máš aktuálně v NRV na starost?
Od října loňského roku pracuji jako vedoucí kanceláře Nadace. Jinými slovy jsem pravá ruka paní ředitelky a levá ruka ostatních v týmu. Zodpovídám za každodenní chod Nadace a jsem průsečíkem agend rozrůstajícího se týmu.
Jak je ti téma paliativní péče blízké? Není to moc smutné?
Mé předchozí pracovní zkušenosti jsou z úplně jiné oblasti a přiznám se, že rozdíl mezi dětskou paliativní péčí a paliativní péčí pro dospělé mi jako první vyjasnila Ivana Plechatá na naší první schůzce. Do té doby jsem vůbec netušila o existenci dětské paliativy, o tomto tématu se běžný člověk moc nedozví. Téma je sice smutné, ale vím, jak moc je potřebné a smysluplné, a to mi dodává pozitivní energii.
Sama pomáháš i mimo NRV. Komu a proč?
Angažuji se v různých sbírkách jako drobný dárce a některé i sama organizuji. Teď konkrétně například v mé dárcovské narozeninové sbírce, která zrovna běží na darujme.cz a končí 3. března. Za pár týdnů mi bude 40 a udělalo by mi velkou radost, pokud by se podařilo významnější částkou podpořit mobilní hospic Nejste sami, který se stará o dospělé i dětské pacienty v Olomouckém kraji.
Kdybys měla den jen sama pro sebe, jak bys ho ideálně strávila?
Kromě práce věnuji maximum času rodině a dětem. Jsou ještě malé a já si svým způsobem užívám, že mě ještě potřebují a chtějí se mnou dělat věci společně. Jinak ráda rekreačně sportuju, cestuju a poslouchám podcasty. Kdybych měla den jen pro sebe a děti třeba u babičky, ráda bych vyrazila s manželem na výlet, na kolo nebo v zimě na lyže někam, kde to ještě neznáme.
Zaznamenal: Mirek Čepický
