26

červenec
2021

V 94 letech si přeje zemřít zdravá, ve vzpomínkách se vrací za nemocným bratrem a rodiči

Příběh Štěpánky Šprynarové ukazuje, jak výrazně vážná nemoc v rodině ovlivní celý život. A to i v případě, že je delší než 94 let. Přestože jí bylo teprve deset, když její tehdy čtrnáctiletý bratr Jeroným zemřel, má dodnes v živé paměti, jak láskyplně ho tatínek objímal. Byl to nejintenzivnější kontakt, jaký s ním rodiče mohli mít, protože byl kvůli dětské mozkové obrně zcela upoutaný na lůžko a nemohl ani mluvit. Štěpánka se naopak celý život hýbe, jak jen to jde. Měla to i v náplni práce, během které se v různých akademických institucích věnovala výzkumu tělovýchovy. Pohyb je kromě vzpomínek její největší potěšení dodnes. Když jsme dokončili rozhovor v útulném pečovatelském domě v zapadlé uličce na pražské Malé Straně, kde už sedm let žije, vyrazili jsme na výšlap, který by dal slušně zabrat i člověku ve středních letech.

Po několik desítkách prudkých schodů jsme dorazili na nejvyšší terasu u domu, kde se Štěpánka stará o malou zahrádku s bylinkami a květinami. To ji spolu s nádherným výhledem na město motivuje vyjít tuto cestu několikrát týdně. Mohla by klidně využít i malý výtah pro lidi na vozíku, ale to zatím nikdy neudělala a raději s berlemi zdolává jeden schod za druhým. A to i přesto, že se jí před pár lety staly schody osudné a po pádu z nich se vážně zranila. „Do té doby jsme si povídaly plynně francouzsky, po úraze je znát, že je zdravotní stav paní Štěpánky trochu horší. Mnohem rychleji se unaví, ale pořád podává neskutečné výkony,“ říká Iveta Czerná, která za vitální seniorkou dochází do bytu velikosti průměrného hotelového pokoje, k němuž patří zvonek s nápisem Šprynarovi odkazující i na milovaného muže. S ním strávila velkou část života, než v roce 1986 zemřel. Dva počítače a mobil na stole v místnosti prozrazují, že Šťěpánka čile využívá moderní technologie, přestože v myšlenkách je nejčastěji dávno v době krátce před druhou světovou válkou, ze které pochází i její jediná dochovaná společná rodinná fotka visící na zdi.

Jak si pamatujete svého bratra?

Jako ležícího tvorečka v místnosti v městysu Hrušov u Ostravy, kde jsme žili. Rodiče Kateřina a Šimon Fedakovi tam provozovali krejčovskou dílnu. Byla tam jedna místnost vyhražená právě bratrovi i mé babičce. Ta přišla do Čech s maminkou z Polska, když jí zemřel manžel. Můj tatínek se zase narodil jako jedenácté dítě své mamince, když zemřel její muž. Šla už jako vdova na trávu a tam porodila. V jedenácti letech ho poslala z Brna do Ostravy, kde se učil na krejčího. Moji rodiče nejsou původem Češi. Já jsem náplava smíšená národnosti české.

Jak často jste do té místnosti za bráškou chodila?

Tam s ním žila babička. Ne, že bych tam neměla přístup, ale hrát jsem si v tom pokoji nemohla, tak jsem neměla důvod do něj chodit moc často. Mám nesmazatelnou vzpomínku, jak se můj otec naklání, mírně vzdychá nad živou mrtvolkou mého bratra a líbá ho. To už byl chlapec poměrně velký. Zemřel, když mu bylo čtrnáct a mně deset.

Vy jste s bratrem v přímém kontaktu nebyla?

Nešlo to. Rostl a vyvíjel se jako imobilní, inkontinentní, nekomunikující dítě. Vyžadoval kompletní péči a tu mu rodiče s babičkou dávali až do jeho smrti. Já byla malá. Snad vnímal otce, který ho objímal. Řekla bych, že to propojení tam bylo.

Měli rodiče i jinou možnost, než se o něj starat doma?

Ano, tehdy bylo možné, že by se o něj starali například v ústavu Vincentinum na pražském Břevnově. Spravovala ho Společnost svatého Vincence z Pauly. Ale rodiče to odmítli, protože to bylo jejich dítě. A oni přece nedají své dítě pryč. Než jsem se narodila, dělala maminka všechno možné, aby ho vyléčili. Dokonce s bratrem jela do Vídně k lékaři, ale nebylo to k ničemu. Když jsem pak přišla na svět, bylo pro rodiče dost náročné uživit rodinu, pečovat o nehybné dítě a o malou dceru.

Jaký vztah jste s rodiči měla?

Pěkný. A po jejich smrti jsem si ještě víc uvědomovala, jak je rodina důležitá a často na ně na všechny myslím. Tatínek zemřel v roce 1973 a maminka už v roce 1969. Byli spolu na dovolené v Tatranské Lomnici. Nebylo jí dobře, šli k lékaři, v čekárně omdlela a lékařka ji už nepřivedla k životu. Tou dobou jsem byla s manželem pracovně v Alžírsku, kde zjišťoval tělesnou zdatnost náhodně vybraných tamních školáků mezi 10. a 14. rokem věku step testem, tedy měřením tepové frekvence po stoupání na půl metru vysokou bedýnku, tu jsme tehdy vozili všude s sebou. Když maminka umřela, chtěla jsem jí jít na pohřeb. Nebylo snadné sehnat peníze na cestu a letenku, tehdy to bylo vše mnohem složitější než dnes, ale podařilo se to.

Vy jste na nemocného bratra hodně myslela i v pozdním věku a začala jste pomáhat lidem s podobně těžkým osudem.

Jakmile jsem spadla do penze, založila jsem Sdružení pro komplexní péči při dětské mozkové obrně. To bylo v devadesátých letech, kdy se o podobných nemocech vědělo a mluvilo mnohem méně než dnes. Dospěla jsem k závěru, že nemoc mého bratra byla podle všech známek právě nejspíš dětská mozková obrna, vrozené postižení centrálního nervového systému. Prostřednictvím sdružení jsme pomáhali nejen dětem, ale i dospělým s tímto postižením. Sdružení je aktivní a pomáhá dodnes.

Máte obavu z umírání a ze smrti?

Nedovedu si to dost dobře představit. Všichni se bojíme. Nemáme s tím zkušenost. Chtěla bych umřít ve zdraví. Princ Philip, jak se zdá, věděl, jak na to. Je jedno, kam po smrti přijdeme, je důležité chtít být tam, kam přijdeme, v klidu a míru, jak konstatovali společně Arcibiskup Desmond Tutu a Dalai Lama 24. června 2021 při online setkání "Mission: Joy - Finding Happiness in Troubled Times". Než jsem si minulý rok pádem na schodech rozbila hlavu a pořídila otřes mozku, denně jsem cvičila. Teď už cvičím méně, ale pořád se snažím hýbat. Při otřesu mozku jsem získala zkušenost s prožitkem halucinací. Musela jsem být nějaký čas v nemocnici. Cítila jsem se tam izolovaná a nebylo to nic moc. Tady jsem také zavřená, ale do velké míry samostatná.

Kdo vám pomohl se po úraze vrátit zpět do vašeho bytu v pečovatelském domě?

Už více než dva roky mi pomáhá osobní asistentka Maltézské pomoci, paní Iveta, která za mnou dochází. V období, kdy jsem se vzpamatovávala z otřesu mozku po pádu, mi pomohli také lidé z mobilního hospice Cesta domů, kde pracuje i doktorka Katarína Vlčková, která je spoluzakladatelkou Nadace rodiny Vlčkových. Celkově mi zkušenost s úrazem potvrdila, že chci být stále co nejvíc nezávislá a soběstačná.

Jak o sebe pečujete?

Jsem ročník 1926. Když jsem po propuštění z nemocnice pročítala lékařskou zprávu, překvapila mě slova, že pacientka je vyzáblá. Tehdy jsem si uvědomila, že mi nechutnalo jíst, což způsobilo nedostatečnou výživu a podle mě ten pád. Teď se nutím k jídlu, pokud možno k jídlu různorodému a v dostatečném množství, abych umřela ve zdraví. Nechci, aby se o mě musel někdo starat dvacet čtyři hodin denně a pečoval o mé proleženiny.

Co vám dělalo a dělá v životě radost?

Mnoho věcí, dříve například práce. Měla jsem štěstí na manžela Zdeňka, se kterým jsme měli krásný vztah. Oba jsme byli tělocvikáři. Já sem přišla z Ostravy studovat a už jsem tu zůstala. Manžel pracoval v tělovýchovné organizaci Sokol. A právě Sokol měl tenkrát v gesci ruinu známého mlýna na Kampě. Ten po válce opravil a nastěhoval tam tři partaje a my byli jedna z nich. Na život si nemůžu stěžovat, a dokonce bych řekla, že stál za to. Hodně důležité jsou v životě láska, zvídavost a zvědavost.

Zaznamenal Mirek Čepický