2

únor
2022

Poslední obyvatel Cibulky žil na usedlosti dva roky sám. Nedávno se tam vrátil

V polorozpadlé hlavní budově jsme se Zdeňkem Labohým šli do jeho bývalého bytu. Žil v něm do roku 1980. Pěkně si ho kdysi s rodiči a sestrou sami zvelebili. Dodnes jsou v něm patrné příčky, které si postavili, když si v bytě zařizovali samostatnou toaletu a koupelnu. Stejně tak je stále na zdi vidět obrys jeho bývalé kuchyňské linky hned vedle dřevěného okna s krásným výhledem do zahrady. V kuchyni ukazuje na díru po komínu od kamen, v nichž topil naftou. Tu chodil kupovat do benzínky na Plzeňské ulici. Bylo to v době, kdy stál litr topné nafty 90 haléřů a on do kopce hravě vynesl v každé ruce jeden dvacetilitrový kanystr. Dobrou kondičku má dodnes, kdy je mu 70 let. Jsme moc rádi, že s námi nedávno zavzpomínal na Cibulku, kde prožil téměř polovinu svého života.

Kolik let jste na Cibulce žil?

Téměř třicet let, narodil jsem se v roce 1952. Ještě v době mých prvních vzpomínek to tady vypadalo jako na zámku. Uzavřený objekt s obrovskými vraty, dvůr dlážděný kamenem, chodníky z mramoru. Za domem upravené zahrady s vinnou révou a ovocnými stromy. Všude čisto a uklizeno. Vše bylo obehnáno kamennou zdí a balustrádou zdobenou sochami. Na objekt navazovaly přilehlé sady s ovocnými stromy, s čínským pavilonem, lesy s rybníčkem, rozhlednou, poustevnou a sochami.

Uvnitř objektu byly zachovalé dřevěné podlahy, dřevěná okna s okenicemi, americká kamna na koks. Někdy okolo roku 1960 převzalo objekt OPBH Praha 5, které se s velkým nadšením pustilo do renovace. Původní dvoukřídlé dubové dveře s krásnými obložkami nahradili novými, moderními. Vytrhali dřevěné podlahy, místo nich položili parkety z dřevotřísky, mořená dřevěná okna a okenice natřeli syntetickou barvou, stávající střešní krytinu vyměnili za novou, eternitovou. Americká kamna nahradili novými kamny Club na brikety. To bylo vše a od té doby už žádná údržba objektu neproběhla. Nakonec usedlost převzalo ministerstvo kultury s tím, že objekt zrenovují na reprezentační prostory.

V průběhu let se byty postupně vyprazdňovaly, jak obyvatelé umírali a noví se sem již nestěhovali. Všichni zbývající obyvatelé po převzetí objektu ministerstvem dostali náhradní byty a odstěhovali se. Naše rodina žila v 1. patře hlavní budovy v bytě 5+1, což byly vlastně dva propojené byty. V roce 1978 se z bytu odstěhovala moje sestra s rodinou a já jsem tady žil ještě dva roky sám, až do roku 1980. Poté jsem byl donucen se také odstěhovat. Byl jsem tu posledním legálním obyvatelem.

Můžeme se do vašeho bytu podívat…

Tady je vchod, byly tu dvoukřídlé dveře, stačilo do nich strčit a otevřely se, i když byly zamčené. Dříve se dveře přes den ani nezamykaly. Lidé tehdy byli poctivější…

Vzhledem k tomu, že OPBH ztratilo o Cibulku zájem, snažili se všichni nájemníci o vylepšení svých bytů. Rodiče zavedli do bytu vodu a vybudovali vlastní WC. Ten původní byl na chodbě. Po smrti rodičů se do bytu přistěhovala zpět právě moje sestra s rodinou. Postavili jsme novou koupelnu, kuchyňský kout a zrekonstruovali záchod. Výhled jsme měli do zahrady i na dvůr. Na oknech byly opravdu krásné dřevěné okenice. Jak vidím, sem tam ještě nějaká zbyla do dneška.

Co bylo na dvoře? Chodily jste si tam jako děti hrát?

Dodnes si pamatuju jména dětí… Eliška Plojharová, Karel Šindelář, Jirka a Ivana Pluhařovi, Jaroslava a Hana Šilhanová, Marie Filípková... Na dvoře jsme si samozřejmě hráli. Byl tu i plácek na fotbal. V pozdějším věku jsme sedávali u Pluhařů na schodech. Častěji jsem ale trávil volný čas se svými spolužáky ze třídy a také s ostatními dětmi ze sousedních Cibulek. V té době se ještě všichni lidé z okolí znali. Chodili jsme do parku, sadu i lesů. 

Vybavujete si ještě sousedy? 

Žilo tu celkem 11 rodin. Sousedé Zídkovi bydleli v horní části dvora. U boudy měli uvázaného vlčáka Kazana, večer po setmění zavírali vrata do průjezdu a pouštěli Kazana, kterého jsme se všichni báli. U druhé boudy měli Šindelářovi vlčáka Stelu. V prvním vchodě od průjezdu bydleli Štikovi a Plojharovi a paní Waigeltová. V přízemí pod slunečními hodinami paní Šárková. Hlavní vchod v přízemí vlevo paní Loutecká, v 1. patře naproti schodům Labohý, vlevo Šindelářovi a vpravo Rožaněcovi. Na dvoře u schodů Pluhařovi. V zahradním domku Šilhanovi a Filípkovi.

Někdy po roce 1960 se do části usedlosti nastěhoval podnik Autorenova Praha.

Jak běžné tenkrát bylo vlastnit auto?

Úplně první auto, Škodu 440 Spartak, si koupil zahradník, pan Šilhan. Byl ohromně pracovitý, od rána do večera, o víkendech, byl pořád na zahradě. Dalším vozidlem byl Mercedes-Benz Jirky Pluhaře a už jsem konečně na řadě já v roce 1976 se svým Trabantem 601 S.

Jirku Pluhaře přes naše sociální sítě hledali manželé Brabcovi, jeho bývalí spolužáci. A skutečně se vloni na Cibulce potkali. Vy jste s ním také kamarádil?

Byl jen o něco starší než já. Rádi jsme sedávali u nich na schodech. Zažili jsme spolu spousty legrace.

Ve vaše bývalém vchodě jsou čtyři schránky, komu patřily?

Naše byla ta vlevo nahoře. Kromě nás v tomto vchodě bydleli Rožaněcovi, Šindelářovi a paní Loutecká.

Máte na Cibulku bohaté vzpomínky. Bylo vám líto, když jste se odsud musel odstěhovat?

Jak jsem říkal, poslední dva roky jsem tu byl úplně sám. Ale kdybych nemusel, tak bych se nikdy nestěhoval. Vzhledem k celkové atmosféře místa a ke krásné přírodě všude kolem si lepší místo pro život nedokážu představit.

Fotky v galerii jsou z rozmezí let 1952 a 1978. Je na nich zachycený Zdeněk Labohý se sestrou, maminkou, kamarády a sousedy. Mezi kamarády jsou na fotkách nejčastěji Jiří Pluhař a Karel Šindelář.

Všechny fotky jsou ze soukromého archivu pana Zdeňka Labohého, kterému moc děkujeme, že je můžeme zveřejnit.